V rodišti mém čtyři truhláři
od mlada se spolu nesváří.
Pomlouvá Dolejše Hořejší:
„Ten fušer na chléb svůj vezdejší
věru si přikrádat musí!
Vždyť jeho práce se hnusí.
Když vezme dláto a kladivo,
vydlabe všecko jen na křivo,
hoblík se v ruce mu třese,
věru jsou hladší i křemeny,
které jsou v hromádky složeny
a vroubí silnici v lese!“
Dolejší mluvívá také tak,
začne-li kdo řeč o soku:
„Řemeslo své nezná ni za mák,
čert ví, co má ten chlap v oku!
Skříň-li kdy nějakou setmelí,
pisanské rovna je věži, –
a což těch viklavých postelí!
Ty bychom spočetli ztěží!“
Truhláře Tomíčka hovor též
stejným se způsobem snuje:
Dolejší s Hořejším prý jsou spřež,
– jak lze, je očerňuje.
Pan Kozel, jiným být nechtěje,
než-li jsou předešlí muži,
téže se uchytil naděje,
stejně jak oni se tuží.
Pomlouvá Dolejše s Hořejším,
Tomíčka, kde může, špiní:
„Kdo z těch tří v práci je hbitějším,
těžko říc. Všichni jsou líní!“
Kdo by chtěl tvrdit, že vedlo se
truhlářům u nás kdy kale,
tomu se pozná už na nose,
pravdu že nedí, lže ale!
Neb, kdo se vdávali, ženili,
jinam pro nábytek psali.
Vždyť doma pořádný není-li,
hlupci jen by si jej brali!
Denně, když čítávám kritiky
o naší literatuře,
cizích knih odbyt že veliký,
chápu, i nám proč vždy hůře.
A ďas ví, proč jistá vzpomínka
ve hlavě vždycky mi vstane,
– truhláře přivede zlehýnka...
Takové srovnání plané!