Když jsem v tom údolí slzavém
poprvé otevřel oči,
nahá mi záda mráz přeběhl.
Koho to duše má zočí?
Sudiček stála tu trojice,
mladičká, prostřední, stará.
Mladičká nití svaz roztáčí,
v tanci vlas vzduchem jí hárá.
Čiperná byla to blondýnka.
Ač jsem byl nemluvné kotě,
tak rád bych, věřte, byl zlehýnka
zulíbal rety té slotě!
Že jsem byl teprve v plenčičkách,
tenkrát jsem vztekal se lítě.
Alespoň křikem jsem zadržet
chtěl drahé u sebe dítě.
Ručky své po ní jsem vztahoval,
ona však, bohužel, zdání
neměla, rozpusta mladičká,
lásky sten že je v mém štkání.
V klubíčko nítě dál točila,
občas jím házíc do výše,
když pak hry nabažila se,
družce je podala tiše.
Sudička druhá nit změřila,
potřásla moudrou svou hlavou
nad družky rozmarem prchnuvším
– blondýnky se kšticí plavou.
Pak klubko hodila do koutka
a vzala strakaté nitky:
červené byly i zelené
i jiné, nu krátce – zbytky.
Kousky to všelikých klubíček,
značný byl barev jich počet:
modré i bílé a žlutavé,
– kdo pak by ihned je spočet:
V směsici jala se probírat,
vázala kousky ty k sobě.
Jaký to života pestrý běh
budeš mít, přešťastné robě!
V klubíčko smotavši směsici
všech oněch strakatých nití,
třetí je podala sudičce,
délku by určila žití.
Co třetí dělala sudička,
v nočním jsem nepoznal šeru.
Spánek se snesl mi na víčka.
Nelituji však věru.