Občas se stará touha probudí
a v jizvy duše znovu ostře klove;
z popelu jiskry křísí ve hrudi.
Pohaslé křísí, rozžehuje nové, nové.
Dobrodružně do krajin zalétá,
v nichž mladá duše dlívala tak ráda,
kde nebes tmáň je světly poseta
a pod ní něžných laní plachá stáda.
Ty teplé noci, plné tichých hvězd,
i bouřné moře, jež svým jekem vábí,
vše neuzřeno v neznámo kams plove.
A jednotvárná nálada tvých cest:
zkalený rybník, – kuňkají v něm žáby, –
a nudné české nebe aprilové...