Byl starý již. Jak padlý sníh měl hlavu a bylo mu snad sedmdesát let. Po nábřeží se zvolna šoural v davu vždy v podvečer... a z očí jsi mu čet,
jak rád má Hradčan silhouettu krásnou, jež na červánků tmí se šarlatě. A teprve, když zřel, že zcela hasnou nad hradem ohně, tich a dojatě
ve stínu ulic ztratil se, by znova nazítří přišel obdivovat zas pruh oblohy, jež rdíc se do zlatova v klín starých zdí kouzelný sije jas....
A na jaře, když ve květ růžobílý se odělo petřínské úpatí a jasný vzduch vál městem, nové síly jsa poslem, starci hlava závratí
se točila a oči leskly vděkem, že v krásách, které jaro přináší, ve světle novém na blankytu měkkém zřít může obraz jemu nejdražší:
pruh Vltavy a kamenný most s věží a královský hrad plný veleby. Tu slzám staroch bráníval se ztěží a chápal, proč tolik per velebí
stero krás Prahy zlaté, stověžaté... Však s léty přišel slední pouti čas. Náš stařík statně, oči mocně vzňaté, se Smrtí rval se, že i lékař žas,
než proti věku mediciny není, a pod drn musí z nás přec každičký, neb kmotřička smrt nezná poshovění... Has’ zvolna i náš Pražan stařičký.
Tu k posledu, kdy člověk jasně tuší, že za chvíli se octne v zásvětí, šeptal si stařec: „Bože, až s mou duší ke Tvému trůnu anděl poletí,
přes Vltavu mu dovoliž s ní spěti a přes Hradčany, abych z blankytu směl obrys jejich ještě uviděti a věží jich směs, sluncem zalitu!“
Cookies on Poetry Cove