Zas bylo jaro; Hades osaměl v ztemnělém Orku. Mladá jeho choť, plničká úsměvů a gracie i plná vnad a vůně, rozkoše,
jak obvykle to ročně činila, podívat rozhodla se na Olymp. – Mám dost té tmy zde, nudy, přísnosti, chci zase žít, chci znovu zase zřít,
že mladá krev mi v žilách koluje, a bujní moji krásní příbuzní že rádi na mých ňadrech spočinou. Chci v růžích ztopit patu svou i vlas,
chci úsměvům svým dát zas zazářit, chci rozpoutat svých ňader hrdličky a vzdát se lásky plesům šíleným, – tak choti pravila, a než ji moh’
on vymluviti vrtoch rozmarný, zem zachvěla se, vodní prameny se rozbublaly jarním zurkotem a cesta z Orku uvolnila se
rozkošné Persefoně vášnivé. Pod Olympem na zemi stanula... Apollo, jak ji s modré klenby shléd, zlatem svých paprsků ji ozářil,
Nymfy jí vyšly zpěvy svými vstříc a v tanci uvedly ji v bohů sněm. Kamkoliv Persefonin úsměv pad, růžová rozpukala poupata,
něžně se rozvoněly fialky a jasné terče zlatých slunečnic se rozkývaly vánku šepotem, a na Olympu počly orgie – – –
Sesmutněl Hádes. V duchu litoval, že nevěrnosti soudcem mají být, jenž smrtelníků hříchy všeliké trestati má, neznaje milosti,
sám svojí chotí bývá opouštěn... oh, – opouštěn! A přec ji má tak rád – Z žen bohyň, jež znal, byla nejsladší... Čím její krása mu, čím kouzlo vnad,
když odpouštět jí musí, nevěrné? Odpouštět, odpouštět, jak hrozno jen je pomyslit na ironii tu! A v nudě čekal mrzut na zimu,
až příroda svých krás zas pozbude a choť se k němu opět navrátí. Tu stalo se, že Hermes, bohů špeh a sarkastický smíšek pošklebný,
jenž darebákům byl jen podporou a rádcem jejich, poslem Zevovým a zároveň průvodcem zemřelých do ztemnělého Orku k Hádovi,
kterousi duši maje přivésti zas v šerou říši stínů podsvětních, pobyl tam trochu déle z rozmaru, a znaje již Hádovu nevrlost,
jal se mu škodolibě líčiti, jak jeho Persefona vesele se baví v kruhu bohů Olympských, jak rozkvetla, co z Orku odešla,
a kdo všichni jsou lačni jejích vnad. Hádes pak, chtěje opanovat se, ač zuby skřípal (v duchu rozechvěn tak vyčítal si: Chtěl jsem míti choť,
jež nadána jsouc vůlí nadlidskou i krásou věčnou, směle s Venuší že závoditi může vnadami, by věrnost zvolila svou korunou
a všecky věčné lásky možnosti by spiala jedním pásem lahodným, jenž předčil by i planet čarolesk –) a chtěje Hermovu řeč přerušit,
na jiné ptal se v světě novinky. Hermes ochotně před ním rozvinul vrcholné události sledních dnů. Však náhle, jakby vzpomněl na cosi,
co zasloužilo by si především, by pozornosti neminulo se, přetrhl v půli vyprávěný děj a nový vypravovat započal.
Dnes mnoho mudrců je vzrušeno; čekají s touhou na zítřejší den – Na palestinské hoře Golgatě byl včera dobrý Hebrej popraven.
Kristus se jmenoval a po světě rozséval sémě nových zákonů. Však, jak jde dobru v patách nenávist, v nástrahy lapen byl a na kříž vbit.
– Co zavinil? – Nic, lásku hlásal jen, ta základem je jeho učení. – Nic více? – Nic! Vždyť na tom má lid dost, by osočil jej, před soud postavil
a konečně jej ukřižovat dal! – Toť divno, Herme! – Divno? Nemyslím! Byl muž ten tichý jako beránek, však zavrhoval síly zákony.
Kdo silnější, slabšího udolá – Ten zákon on se snažil popříti a nový zbudovat. Na březích slaných vod hlásával, blaženství že dobude
jen ten, kdo nad svou vášní zvítězí, kdo s bratrem svým se nikdy neshádá a jedné ženě život celičký jen oddán bude srdcem vzníceným...
Stal svědomím se mnohých zlotřilců. Proč divit se, že usmrtili jej? Tvrdil o sobě, že je boží syn, a kdyby třeba na kříž vbili jej,
že třetího dne v hrobě oživne a oslaven z něj vyjde k hrůze všech... Ti věřili mu, ti se smáli zas. Dnes holý kříž ční k nebi z Golgaty,
a před Kristovým hrobem zástupy věštců a čarodějů čekají, zda vyplní se jeho předpověď – – Dost! – – Díš, že hlásal lásky učení?
– A sbratření všech lidí vespolek! Však zajde vše, neb byl jen člověkem. Předpověď jeho nenaplní se – a učení o lásce zanikne.
– Ne, nezanikne, při sám bratr Zev! Já vzkřísím sám onoho člověka! Hád opřel se o skály podsvětní mocnými svého trupu rameny,
a země v útrobách se zachvěla. Blýskat se počalo, hrom stihal hrom, na vodách zmítaly se lodice, a celý svět jak stál by v plameni.
A Kristus vyšel z hrobu oslaven...
Cookies on Poetry Cove