Jak hodná jste, že jste se rozpomněla
na hloupý verš, jejž napsal jsem Vám kdysi.
Já přisáh’ tenkrát, že jste víla stkvělá,
a teď, hle, soud můj jiné má prý rysy.
Je možno vskutku, paměť má teď ztmělá –,
že prohlížejíc někdejší mé spisy
nad veršem takým jste se pozachvěla.
Má řádka-li či cizí motto čísi
je poetická ona stará věta,
už těžce hádám. Ani za půl světa
to udat věru nedovedu dneska.
Spíš cizí verš to, jaký člověk vplétá
v památník dívce, která jarem zkvétá
a roztomile básničce pak tleská.
Jsou v písních lásky často „stulti loci“
důvěřivosti k duši milované,
však leckdy lež se pravdou pozděj stane.
Tak ve víle mé prorocké kus moci!
l dnes Vás zvu tak, není odpomoci,
však dodám hned, kdo na mysli mi tane,
jen obraz víly (Titanie zvané)
„Snu“ Šekspírova „v svatojanské noci“.
V té zrcadliti zdáte se mi celá,
neb ona stejně lásce rozuměla.
Než ve snů vlny vrhla by se stkvoucí,
než pro poesii dát srdci tlouci,
než v Oberonovu by náruč spěla,
raději stokrát – osla ráda měla.