Vše v svěží vůni. Třešní květy bílé perlovým leskem svítí s návrší. Na lukách dětí hejno běhá čile, a jednou, dvakrát týdně zaprší.
Až na déšť vše tu plyne beze změny: zvuk varhan v chrámě, živnostníků chvat, jen večer je teď trochu prodloužený a pěvce déle slyšíš klokotat.
Život tu teče líně, maloměstsky, a račím krokem jde sem osvěta: filistrů duše plní třesky – plesky, – tak ledacos i ke mně zalétá.
Tak na příklad: v zábavě že prý jedné dva intelligenti se poprali. Na to šli k soudu jednou dopoledne a k smíru si tam ruku podali.
Později prý, když missie tu byla, nechtěl jít městský strážník k zpovědi. „Kéž by ho za trest země pohltila!“ Čím ukamenovat jej, nevědí...
Muž jiný, jenž po zbožných ženách dědí, jenž denně nosí klepy na faru, jenž dvakrát týdně chodí ke zpovědi a lotrů spílá J. S. Macharu,
dovolil svému synu, zboř se světe, by – v synagoze regenschorem byl! Zde kopřiva jen, blín a bodlák kvete, v tom vzduchu k žití pevných třeba sil.
„V lékárně asistuje atheista, – zda do léků nám nenamíchá jed?“ O jiném pánu tvrdí paní jistá, že v Číně jednou jednu dívku sved.
Tak jde to dále... Klepů se tu rodí, co po dešti je na pěšinách žab, v bahně a kalu všecko se tu brodí, kdo vyje s vlky, poctivý je chlap!
To v městě je... A venku jaro voní.... V korunách třešní zvoní bzukot včel, s motýlem motýl po lese se honí, jak duha září křidel jejich pel...
A vůní tou když kráčím za soumraku, a sním o krásce svojí nejsladší, jíž zlatý jas se taví v temném zraku, kus prosy vždy mne rušit přikvačí.
A změniti tu jednotvárnost hnusnou mně nelze, s níž se vše tu otáčí... Mít musí denně oslové, než usnou, svou obligátní porci bodláčí...
Cookies on Poetry Cove