Jak mám zde všecko rád! Les, louky, táhlá pole
v přerůzných tonech svěží zeleně,
zpěv ptactva, nesoucí se nadšeně
diskretní allejí i přes vršiny holé.
Vše staré, známé tak. Ten kostelíček s věží,
jenž pozdravem mi kývá na stráni,
– v něm denně zvonívá se klekání
a stará Kůlová jej ve dne v noci střeží.
I starý splav mám rád, jenž teskným rythmem hučí
a vábí k sobě v noci rusalky;
zpěv jejich bývá slyšet do dálky
s řehotem vodníka, když utonulé mučí.
A vrba stařičká prý ve tmě oživuje,
pohádek šepotajíc tisíce,
co kouzlaplné světlo měsíce
v průvodu hvězdném po obloze pluje.
Vzpomínka na mladost za vzpomínkou zde plyne.
Zákoutí to nelze nemíti rád.
Však srdce sobě neustává přát:
jen lidi kéž je zřít v tom rodném kraji jiné!