Je zdiskreditována zcela lyrika
a málokdo se k veršům jejím skloní,
vždyť – co je světu do krve, již roní
uštvané žitím srdce básníka?
I pravý poeta dnes rád jí uniká,
po románech a novellách se honí...
Však časem přec se zasteskne mu po ní
jak po echu, jež v skalách zaniká,
když stesk svůj svěřili jsme štítům jejich
a setřásli žal nitra stísněného
i duše, zmdlené v prudkých žití rejích.
A tu se péro k lyrice zas vrací
a nedbá osudu jí určeného,
že sotva zrozena, jak v skalách hlas se ztrácí...