Les dýchal z hluboka, ve výši ptáci pěli,
v modravý závoj mlh se nořil obzor celý
a v úlech ozvaly se včely na sadě...
Po luzích zelených chudobky rozesety,
z pupenců na stromech se draly první květy
a celý kraj se smál v májové náladě.
V rozmarném hovoru jsme přišli na kraj lesa,
kde výhled v šíř i dál. Tam k vísce cesta klesá,
by znovu zvedla se a stoupala zas výš,
zde čilý potůček se středem polí vine,
tam obraz nevkusný pod větve přibit stinné
a na křižovatce se černá starý kříž.
Však čím mi krajina i všechna kouzla její?
Já ve tvář Vaši zřel, jak řasy se Vám chvějí
a oči hluboké jak zlatí slunce jas,
když rukou cloníc zrak jste v dál jej upírala
a v lesy modravé se duší zatoulala,
jichž obrys nejasný se na obzoru třás.
Být tehdy malířem! Jsem, věřte, pessimista,
leč rozzářený zrak, tvář Vaše, něhou čistá,
mne přesvědčily v ráz, že přec je rozkoš žít.
A já jsem zatoužil Váš pohled namalovat,
jej v deník veršů svých jak vonnou růži schovat
a jako talisman jej stále s sebou mít.