IX.

Když probíral se Lazar z nemoci a bledé jeho líce plnily se opět krví, prsa okřála a zrak jeho se zjasnil, – rozmlouval,

pokud mu dovoloval slabý hlas, den co den s Mistrem, svěřoval se mu s mukami svými, která vytrpěl, když poznal, že se marně celý rok

na něho těšil. Vylíčil mu též, jak roznemohl se a v bolestech se delší dobu svíjel na lůžku, a když přec konečně se uzdravil,

jak seznal s hrůzou, že jej těšiti již zcela život přestal, neboť slib jej nesplněný Mistrův přesvědčil, že život jeho marný bude jen

a šedivý a trpký, když to vše, na čem chtěl svoje štěstí zbudovat, nalézti nelze... Sem až v hovoru když dospěl, vždy se náhle zarazil,

a co následovalo, neřekl, snad boje se výčitek Mistrových. A přece tajemství zlé trápilo jej v nitru, duši jeho svíralo.

Tak rád byl by se svěřil příteli se vším, – Mistr však neměl otázek. Ó jak by si as býval vyznáním upřímným tehdy Lazar ulevil!

Již několikráte se pokusil svůj vylíčiti nápad šílený, jejž sluha Joab musil pomoci mu uskutečniti, leč – sotvaže

dvě věty promluvil, zas umlkl. Ne, ne, to tajemství rtů nepřejde! Tož pouze v nitru znovu prožíval smrtelná muka, kruté úzkosti,

jež – zavřen v temném hrobě – vytrpěl... I bylo mu, jak znovu cítil by vzduch dusný, horký, temno děsivé, a v hladu čekal chvíli poslední,

až mdloba schvátila jej, vědomí pak opustilo tělo sesláblé a vrátilo se teprv, velikým když hlasem Mistr zahořekoval

před tichým hrobem... Jako hromu hlas – tak na sluch působila Lazarův Mistrova slova... Přišel?!... Nevěstu, dí, že mu přivedl? Že vrací se,

by, třeba pozdě, slib svůj vyplnil? Ne, ne, toť klam je, sen to šalebný! – Zas nový zvuk? – Zde mýlka nemožna! – Kéž slední zbytek síly sebrat lze

a střásti tíhu mdloby dusivé! – – Ó! – – Slyšel? – Ano... Kámen hýbe se – teď vzduchu proud zavanul do hrobu. Ach – ustaňte, – ten vzduch svou svěžestí

můž usmrtit! – A hlasy slyšet jest... To Marta pláče,... šepce Marie, a – Mistrův hlas teď zvučí lahodný! – Co chce ten zástup? Proč zde zevlují? –

Ó pryč! – – Ne, nelze... Mluvit nemohu... Spíš – zalknu se... Pomozte – umírám! – To v hlavě hučí, na rtech chvěje se, však hlasu Lazarova neslyšet – – –

Jen oči jeho vpadlé hovoří svým leskem horečným... Pak omdlévá... Čís ruce chápou se jej... Odnáší jej kdosi do domu – a v dřímotu

se jeho nese hukot stera vln... Ne vln, – jen hlasů hradby zvědavců... A procitl... Tak žije dosavad? Což dosud svítí slunce? – Stromoví

si dosud šepce zkazky v zahradě svých korun vonných ústy? Květiny zas kvetou, – ptačí drobot šveholí? A on je živ? A Mistr potichu

to se sestrami jeho hovoří? Kdo chvíle oné blaho vyváží, jež, plno rajské vůně, rozlilo se nitrem procitšího Lazara!

Uzdraven konečně! Smí v zahradu si vyjít již; bez sester podpory se procházeti může přírodou a radovati se ze života.

Smí nadýchat se vůně blankytu a patřit ve tvář slunce jasného... Jen tíže tajemství se nezbavil, a v mozku stále hryže otázka,

jíž zodpověděti si nemůže: Ví Mistr o mém krutém zoufalství, v němž rozhod’ jsem se jedu požiti? A stokráte počínal poznovu

o rozmrzelosti své Lazar zas rozhovor s Mistrem a o nechuti své k životu, která jej tísnila, když Mistr za rok po své návštěvě

se nevrátil, což bylo znamením, že zapomněl buď, nebo nenašel ve světě dívku, jejíž vlastnosti by plně zaujaly Lazara.

Již stokráte týž hovor počínal, však jakmile se blížil k líčení své myšlenky na dobrovolnou smrt, vší síly pozbyl vždy a umlkal...

l neměl tudíž Lazar jistoty, zda Mistr ví, co smluvil s Joabem, či netuší-li zhola ničeho... Sám nezmínil se Mistr o ničem,

leč ve městě se velmi mluvilo, že tři dny Lazarova mrtvola ve hrobě dřímala již slední sen, až podivný ten bledý kouzelník

svým umem zas ji vzkřísil k životu... Též obě sestry tomu věřily – a Lazar v hloubi duše hanbil se, že v bludu takovém je nechává...

Záhadu ale ze všech největší kdo rozluští? Zda také Mistr sám, že vůlí svou Lazara vyvolal ze hrobu, věří?... Nelze ptát se jej!

Ó, kdyby aspoň Joab doma byl – ten zmatku nejistoty mohl by snad konec učiniti. Věrným však byl jistě příliš pánu staroch ten

a raděj odešel, by hořký pláč truchlících sester nevylákal snad na dobrém jeho srdci vyznání, že Lazar sám se v hrobě usmrtil – –

Tak zhořkly Lazarovi krásné dny, v nichž po nemoci sil zas nabýval. Do hlavy neklid se mu zahnízdil a nové pochybnosti, když se stal

pohledů mnohých terčem tázavých. Kvas divný se mu v duši rozpoutal a zvonivé víc písně pramenů jej nelákaly skalních. Zamýšlel

se často nápadně a usedal při procházkách svých na zem, do trávy, a okem kalným, neradostným zřel, jak slunce svítí a jak bzučí hmyz,

leč neměl radosti z těch úkazů. Nemluvnost trudila jej Mistrova. Zřel v zraku Mistrově, že by rád již zas odebral se jinam z Bethany.

I pravil proto přímo k Mistrovi: „Děl’s, nevěstu že v dálce našel jsi mi hodnou. Jsem již opět, myslím, zdráv, nuž – přiveď mi ji!“ „Učedníci mí

s ní odebrali se do Betfage, by ušli vyptávání Bethanských. Tam čekají, až zavoláme je.“ I poslal Lazar posla v Betfage,

by přivedl mu krásku samařskou. Než vrátil se však posel s nevěstou, vylíčil Mistr svému příteli, co měl za prospěšno s ním sděliti

o děvě té, a tak se dozvěděl Lazar, jak vyznala se u studny sicharská kráska ze všech tužeb svých, jak v smutku přiznala, že nenašla

dosavad muže, jejž lze milovat láskou, které by konce nebylo, a jak se radostí jí zrosil zrak, když Mistr slíbil jí, že takého

jí najde ženicha ve Bethaně... O jejím životě však dřívějším se Mistr v podrobnostech nezmínil, a když se po nich Lazar otázal,

odvětil jen: „Co minulo, nech spat! Děl jsem, že krásná je tvá nevěsta a dobrá v hloubi duše jak ty sám – To, myslím, dostačí ti, příteli.

Co do minula, pouze budoucnost když k sobě víže vás?“ A za týden svou svatbu slavil Lazar s cizinkou a hosty jeho bylo dvanácte

Mistrových učedníků. A veselí se nastěhovalo do statečku Lazarova v ten den a Marie i Marta objímaly nevěstu

a štěstí přály novomanželům, a v zracích Lazarových zazářil lesk radosti, když patřil na choť svou, již kde kdo v Bethaně mu záviděl...