IV.

Míjely dni a noci míjely, sunouce se do moře věčnosti, co Lazar v společnosti sester svých toužebně na Mistra si vzpomínal,

probíraje slovíčko za slůvkem z řeči proroka nové velříše, a těšil se na šťastné splnění slibu, jejž na cizinci vyloudil.

V duchu si tkal již krásné obrazy blahého žití, jež mu nastane, až po boku se bude stkvíti mu bytost, kterou mu Mistr přivede.

Stotožňoval ji s vidinou svých snů. Zřel kvítím posypány pěšiny, jimiž se bude bráti s chotí svou, v ucho mu ptačí hymny vnikaly,

jež drobných opeřenců sborové zapějí k slávě jeho nevěsty, – a zlatý déšť paprsků slunečních, jež pronikaly jasným blankytem,

mnil, milenku jeho že uvítá... Na starou chůvu Lazar vzpomínal, která, když trochu z plének povyrost, na loktech svých jej často chovala,

střehouc jej věru stejně pečlivě jak šedivějící své hlavy zrak. Ta mnoho znala starých pohádek o prvních dobách lidstva na zemi,

kdy ještě vlastní vnuci Kainovi a Abelovi žili pospolu. Musil to tehdy divný život být! Co draků pustá země hostila

a šelem dravých, divných ještěrů! Za každým stromem lidem úklady strojili podivní ti netvoři, a kde kdo bál se tlam jich jedových.

Kdo v cestu se jim ale postavil, býval pak ctěn, slaven co hrdina, a požádal-li taký chrabrý jun potom o ruku děvy některé,

s radostí se mu vrhla na prsa co statečnému svému ochránci, po jehož boku bude bezpečně a sladce žíti v tiché rozkoši,

již skytá vroucí láska manželům. Mdlý odlesk jenom Lazar zachoval v své paměti z chůviných pohádek, však zdálo se mu, takým hrdinou,

o jakých dávné zkazky mluvily, že také on by býti dovedl. Snad dočká se, že bude jím kdys přec. Nebude bránit ovšem před draky

postavu krásky svojí stepilou, – dík nebi, v krajině je bezpečno, nemáť dravá zvěř doupat v Bethansku, – leč před šelmami v lidské podobě,

před krvežíznivými smilníky ochrání vílu svojí pohádky. – – Čím blíže byla doba určená, kdy měl se s mistrem setkat v Bethaně,

tím Lazar úporněji držel se naděje, duši jeho sílící. Ó bylo věru slovo Mistrovo zázračnou vzpruhou v jeho životě!

Nejlíp to sestry pozorovaly... Hrozivé Lazarovy záchvaty, výbuchy touhy neskojitelné, jež dřív je tak znepokojovaly,

zmizely téměř v roce posledním. Jen občas zamihla se obava Mariinou myslí, co nastane, Mistr-li svého slibu nesplní – –

Leč zapuzovala hned Marie tu chmuru, vědouc, když se bojíme, že strachem svým lákáme zlo to jen a vzdalujem je v opak nadějí – –

A pak: tak krásně Mistr mluvil k nim, jak medu proud by z úst mu řinul se. Modrého jeho oka čistý lesk zajisté nebyl slabší přísahou

než sliby, Hospodinem činěné... Ó, jistě přijde slib svůj vyplnit! Tak doufaly Marta i Marie a počítaly nedočkavě čas,

jenž po dnech kapal v moře věčnosti. Když pak se blížil již den osudný, tu v skrytu, se slzami v očích svých Marie přečasto se modlila

a Hospodina, Boha zástupů, uprosit snažila se štkáním svým, by přál a žehnal snaze Mistrově... Věděla, s jakou přilnul důvěrou

bratr její k tichému proroku... V poslední době její obava však víc již nedala se tlumiti – – Co stane se, Mistr-li nepřijde?

Chvěla se celá při té myšlence, zavrhovala ji, jak dovedla, leč zcela zbýti se jí nemohla... Strach před neštěstím, které možno již

neviděno se vznáší nad městem, by přes práh domu v dobu příhodnou se vedralo, kdy tento nestřežen, zdusiti v hrudi její nedal se.

Jak šelest křídel šedých letounů, jichž hloučky večer šerem zahrady se kmitají v korunách stromoví, tak stále cosi mírně hlučelo

jí v hlavě, nedalo jí pokoje, dotěrně doléhalo na mysl a v bílé čelo vrásky vrývalo. O Lazara to byly obavy.

Lazar pak doufal celou duší svou, že kýžený den štěstí nastane jemu s brzkým Mistrovým návratem, který bude počátkem převratu

dosavadního jeho života, plného nudy jen a toužení. Již pouze několik dní chybělo do radostného obou shledání.

Den co den Lazar z domu vycházel, daleko pouštěje se v krajinu tím směrem, kterým Mistra provodil. Těšil se, že jej zase uvítá

brzy pod střechou svého příbytku a s ním tentokráte i nevěstu, z dálavy již mu onen přivede. Je možno, že snad přijde o den dřív,

snad o dva, o tři dny se vypraví spíše, než dojde lhůty slední den. Lazar nechtěl zůstavit v rozpacích své sestry, kdyby Mistr uspíšil,

jak přál si, chvíli svého návratu, i požádal je, aby přípravy vše předem byly chutě konány k řádnému uvítání Mistrovu

i učeníků jeho veškerých. Leč zdálo se, že Mistr nespěchá. Nebo snad zapomněl již na svůj slib? Či splniti jej je mu nemožno?

Kéž dal by aspoň zprávu o sobě! Neklidem nejistoty rozechvěn, zmítán horečným spěchem člověka, jenž čeká buďto ránu smrtící

neb radost zvěstující ratolest, pospíchal Lazar z rána onoho dne, který měl mu dáti odpověď na otázku, zda může v žití svém

být ještě šťasten, – časně po cestě, kterou odešel Mistr z Bethany. Celou noc před tím ztrávil beze snu, ba nejen jednu, celičký již řad

posledních nocí proděl na loži, aniž by oka zavřel na chvíli a klidu popřál hlavě týrané palčivým horké krve klokotem.

Což kdyby v noci Mistr zaklepal na Lazarova domu veřeje? Kdo by pak pospíšil mu otevřít? Zda jemný tlukot ruky Mistrovy

by vyburcoval sestry ze spánku? Zajisté lépe, sám když bude bdít... ...Bděl nadarmo, neb Mistr nepřišel ni v noci temné ani ve dne pak.

Co brání mu? Kde se tak pozdržel? Vysílen trýzní útrap duševních, jež skorem krev mu z těla střebaly, vlekl se Lazar Mistru naproti.

Když první pták v zahradě zatíkal a noční mlhy řídnout počaly, nemohl vydržeti na lůžku. Venku se zvolna rozednívalo.

Bělavé páry vzhůru stoupaly, rosa se rozvoněla na květech a stříbrný terč slunce zářící vycházel, kouzlem jitra obetkán.

Lazar spěl dále ku předu a dál, nemysle téměř na nic jiného než na Mistra a daný mu jím slib. Doufal, že cestou jistě potká jej...

Bylo mu jako junu v pohádce staré, kterou od chůvy slýchával, jak junu, který letěl přes moře, daleké, široké a bouřlivé,

na hřbetě velikána ptačího, drže se pevně pěstmi rukou svých ptáka, třepajícího křídloma, aby jej tento cestou nestřásl

dolů, do mořských hlubin bezedných. Až únavnou pláň mořskou přeletí a stane smaragdovém na břehu, pak po nevlídné pouti zajásá...

Též Lazarovi bylo podobně. Po celý rok přes moře nejistot se držel křídel svojí naděje, jež v hlubinu mu klesnout nedala.

Jak dlouho má však ještě putovat, než uvítá břeh spasné jistoty? Co takto Lazar v duchu rozjímal, lesk slunce ve blankytu zmohutněl,

žár jeho sesílil se pozvolna a kraj zalilo vedro polední. Teď teprv poznal chodec znavený, jak daleko se pustil v cestě své – –

Již dávno přešel mimo jezero, před nímž se s nocležníky rozloučil před rokem, když je vyprovodit byl, leč nikde neviděl, byť maličké

jen, známky blížících se poutníků. „Kde jsou? Vždyť dnes se lhůta končí přec!“ bolestně se mu z hrdla vydralo, když vysílen a hladov musil se

zpět s námahou vrátit do Bethany. Je tedy konec? Byl by mistr lhal? Ó krutý lose duší raněných touhou po lásce jemných bytostí,

– lze přečkat ještě také zklamání? Lze dále toužit, dále klamat se a trýznit srdce dost již zbodané ostrými trny cesty životní?

Vždyť také žití zvolným zmíráním je pouze, v němž se duše třepotá jak motýl, nabodnutý na osten! Motýl chce vzlétnout, křídly zazářit,

z bohatých světa potěšit se krás, leč ostrý osten v hrudi vězící jej poutá k vadnoucímu křovisku. I Lazarova duše trpěla

jak útlý, probodený motýlek – – Co platna touha letět, zatančit v jásavém tempu čisté radosti, když v hrudi vězí rána hluboká,

tak hluboká, že ztěží zacelit se podaří ji kdy již v životě? Když navrátil se Lazar k sestrám svým, obě se vzhledu jeho zhrozily.

Byl zprvu bled a sláb... Pak horečně se rozpálilo čelo znavené a oči zaleskly se chorobně, až maně dobrým sestrám zdálo se,

že anděl smrti, krutý Asmaveth, to znak svůj vtiskl v jeho obličej... V těžkou pak Lazar nemoc upadl. Co nocí probdít Marta musila

u lůžka jeho, a co Marie se naronila v době oné slz! Jak bratra v srdci líto bylo jí, když, blouzně, mluvil v noci z horečky

a mnil, že s nevěstou svou promlouvá, kterou mu z dálky Mistr přivedl!