III.

Druhého dne, když slunce rozlilo záplavu jasu z rána krajinou, a obzor šarlatově rozhořel se lemem zlatě třpytných červánků,

cizinec rozloučil se s Lazarem, by vonným jitrem bral se dále zas. Učedníci se ubírali s ním, vzdavše svůj dík Martě a Marii

za pohostění a za péči, již mistrovi i jim obě laskavě prokázaly s nevšední ochotou. Lazar šel hosty doprovoditi,

a teskno bylo jemu, mistr že tak brzy z Bethany zas odchází, nepřijav ani jeho pozvání, by aspoň den se ještě pozdržel.

Vzduchem zněl ptactva švehol jásavý, potůčky rozjařeně zurčely, a zdálo se, že horký bude den. Jakub se díval bystře po keřích

a pozoroval ptáky na větvích, jich radost, zpěv jich a jich pečlivost o rodiny, jež v hnízdech kryly se. Byl od mladička ptactva milovník,

rád chytal drobnou opeřenou mláď, by pohrál si s ní; neškodil jí však a pouštěl bojácné své zajatce zas na svobodu, patře s radostí,

jak třepotají svými křidélky a spěchem rychlým, přímo šíleným, jak letí v náruč sladké svobodě. Dnes na tu dobu Jakub vzpomněl si,

na mládí dny a jejich kratochvíl, a jakby omládl tou vzpomínkou, zas staré vášni mysl popustil a pozoroval pestrá ptáčata...

Však nechytal jich už, jak v mládí svém, pestrými jenom jejich barvami dnes zraky sytil. Přítel jeho Jan, jenž ze všech nejněžnější tváře byl,

se loudal zase podle jezera, pozoruje, jak blíže pobřeží se lesknou stříbrem hřbety hbitých ryb. Jezero bylo klidno; – obloha

naň rozestřela blankytný svůj plášť, jenž lemován byl slunce paprsky. Jen Petr přírody si nevšímal a nedbal dnešních vábných jejích krás.

Mělť v hlavě dnes on jiné myšlenky. Dokud byla Bethana v dohledu, obracel se a k městu ohlížel, jak byl by synem ženy Lottovy,

a čekal, síra a oheň že dštít teď s nebes budou v město ubohé. Když zmizel obraz města s obzoru, Petrova tvář se zakabonila,

on pak, cos broukaje si do vousů, pospíšil dál za svými soudruhy. Jan odtrhl zrak s vodní hladiny a otázal se Petra přátelsky:

„Proč jsi tak smuten? Rci, – co trudí tě?“ „Eh nic! Nic, Jene! Mám se smáti snad?“ odtušil Petr; v tom však přistoupil k oběma Jakub: „Oč vedete spor?“

„Sporu zde není, milý příteli! Jen Petra jsem se tázal, proč je dnes tvář jeho zachmuřena, a on dí, že mýlím se. Prý nic jej nehněte!“

„Oč, Petře, že já lépe uhodnu, jaká je tvého žalu příčina! Nadarmo čilá Marta –“ „Dost již, dost! Nech Martu Martou a mne s pokojem.

Sám hleděl’s, jejích rukou ovály jak čile – –“ „Petr zamiloval se!“ Jakub se zasmál a Jan udiven teprve nyní připomněl si, jak

se včera Petr snažil zábavným být před Lazarovými sestrami. A nyní stesk si v srdci odnáší. Snad duši jeho trochu zvlnila

Martiných zraků žhoucí dvojice, – a on se mrzí, že se rozhodl mistr již dnes odejít z Bethany. Když valný cesty kus se z domova

vzdálil Lazar v mistrově průvodu a uviděl, že opět nový les šelestem vonných větví kyne jim a tiše zve je v sladkou náruč svou,

znamenal, že je čas se rozloučit. Políbil tedy mistra oddaně, včerejší znovu připomněv mu slib, též s průvodčími jeho rozžehnal

se přátelsky a přání vyslovil, by ve zdraví se s nimi uhlídal a pohostil je opět po roce, (pak ovšem déle všichni pobudou

pod střechou jeho, kde jen do rána směl hostitelem být jim tentokrát, –) načež nastoupil cestu k domovu. Bylo mu trochu těžko u srdce...

Sotvaže poznal večer přítele, z jehožto řeči správně usoudil, že chápe jeho trýzeň duševní i touhy jeho srdce horečné,

přítele, s nímž by přál si rozmlouvat ne večer jediný anebo den, však stále, ve dne v noci – napořád, jak s vlastní duší lze jen hovořit,

– již zas jej ztrácí! Lítost mučivá se vhrnula mu rychle do duše, když ohlédl se, kousek uraziv na cestě zpáteční, a uviděl

již jenom stopy čtvera šlépějí, které se v bílém prachu značily... Pak vlhké oko dlaní přejel si, krok zrychlil, – a než zlatých červánků

zář políbila luhy bethanské, byl doma zas u sester předobrých. Jak voda plynul od té chvíle čas. Někdy se rychle ubíhati zdál –

a jindy volným tokem vlekl se. Šimonu Petrovi již zmizela dávno z mysli Martina postava i jejích lící nádech růžový

s lokýtků čipernými pohyby. Ba zdálo se, že dobrý mistr sám zcela už na Lazara zapomněl. Krásami nových krajin sytil zrak

a novým lidem rady udílel, rozmlouvaje se všemi přátelsky a líče jim půvaby velříše, k níž hodlal položiti základy

a v níž měla být Láska královnou...