II.

Kdys před zahrádkou Marta seděla z vonného vijíc věnec listoví. Občas se zadívala do kraje. Dne minuly již horké hodiny

a slunce pozvolna se nížilo, tavíc svůj jantar v krvi červánků. Večer se blížil. Marta povstala a rukou zaclonila dumný zrak,

jenž náhle vzrušen v dáli uviděl k statečku směřovati cizince. Mlád je-li nebo stařičký již kmet, teď snažila se Marta rozeznat.

Před posledními slunce úžehy, jež ostře padaly jí do tváře, přimhouřiti však oči musila, a přece nepoznala, kdo by byl.

„Nejspíše stařec poutí zmořený,“ usoudila a v dům pak odběhla. (Cizinec blížil se tak pomalu!) Však ve mžiku se zase vrátila

a neznámému vyšla v ústrety, chtějíc jej pozvat k odpočinku v dům a pohostit jej toužíc srdečně. „Buď vítán, pane, a buď pozdraven!

Jsi, vidím, dlouhou cestou znaven již, vejdi v náš dům, aby ses občerstvil – Tuším, žes dobrý, dí tak oko tvé: je jasné jako lesní studánka,

a věřím, že lesk jeho neklame. Tož vejdi, prosím; – dvě tu žijeme s Lazarem sestry v tiché samotě. Čas v práci pozvolna nám ubíhá

a vše dny naše jsou si podobny; jsme rády proto, když nás navštíví cizinec některý a poví nám, co nového se děje ve světě.

Ty, pane, jistě z dálky přicházíš, jak zřím, jsi zmořen poutí únavnou. A proto naší střechou nezhrdej a přisedni ke krbu našemu,

bys omyl nohy prachem sešedlé a chleba s medem s námi pojedl! Vyprávět můžeš nám, cos po cestě krásného uviděl, – však vejdi již –“

„Dík tobě, dívko! Jenom chvilinku mně popřej ještě, bych se rozhlédl tím krásným krajem, nachem červánků jenž zaléván, se loučí se sluncem...

Tři vzal jsem s sebou dobré přátele, tři duše oddané mým zásadám. Z nich Šimon Petr zná se v rybařství; jsa zároveň výborným veslařem

teď v loďce s námi přeplul jezero a nyní čeká s dvěma druhými (starší je Jakub, mladší slove Jan,) na břehu, až se k nim zas navrátím.

Nerad bych dlouho nechal čekat je... Je večer zde a jasná světla již ozáří hvězdným leskem oblohu... Vyšel jsem jen k městu se podívat,

bych vrátil se zas v krátké době zpět, neb v lese přespati jsme mínili. Jsme zvyklí tak. Je v lese milý chlad a příjemněji nežli v městských zdech.

Když ohlížím se nyní k jezeru, zřím, že jsem zašel příliš daleko, a tuším, přátelé že reptají, proč nevracím se již, jak slíbil jsem.

A proto, prosím, nezachmuřuj tvář, když nejprv vrátím se k svým průvodcům, bych omluvil se jim, a teprv pak vejdu v dům váš, kam zveš mne srdečně!“

„Ty, pane, přátele vzal’s na cestu? Ó, pak jim domluv, by šli s tebou k nám. Jsou jistě všichni také znaveni, a stateček náš dosti bohat je,

že by i karavanu pohostil.“ „Nevím, zda zvednouti se se země nebudou líni –“ „Jistě nebudou, věř, pane, jen když ty jim domluvíš.“

Marta se chutě dala do práce a cizinec se vrátil k jezeru. A za nedlouho po té stanuli pozvaní poutníci před statečkem.

Lazar jim vyšel na zápraží vstříc a vlídně uvedl je do jizby, kde byly čtyři mísy kovové již schystány, v nichž hosté znavení

si zaprášené nohy omyli. Pak volala je Marta ke stolu, by spolu pojedli a popili. Nejprv jim předložila vonný chléb,

sladkého medu dala okusit a do nádob jim vína nalila. Na ohništi se zatím peklo již dobytče, sluhou spěšně zabité.

Šimon Petr si velmi liboval a obdivoval zručnost Martinu i jídla, jež mu na stůl nosily bělounké její ruce buclaté.

I v žert se pustil, vínem rozjařen. Jan s Jakubem pak, cestou zmoženi, posilnivše se, klímat počali, a ztěží odháněli dřímotu.

Jen Petr dále statně popíjel... Víno mu jazyk rozvazovalo, i jal se líčit svoje přednosti. Marta mu naslouchala s údivem.

Lazar s cizincem (Mistrem zvali jej průvodci jeho,) vyšli po jídle na prah stavení, kde si usedli a rozepředli spolu rozhovor.

Též Marie k nim před dům přisedla. Šelestil mírný vánek větvemi a krajem táhla vůně večera... „Je pouť tvá, pane, ještě daleka?“

„Ne daleka již, také blízka ne – –“ „A jaký účel mají cesty tvé?“ „Poznávám lidi, poučuji je. Chci založiti nové království – –

království bez králů a bez knížat, v němž jenom láska bude královnou. Přestanou vraždy, války přestanou, zlodějů rovněž více nebude,

a cizoložství navždy vymizí. Nebude hříšníků víc; přátelský svaz pojiti jen bude celý svět... O království tom sním již dlouhý čas.

I na poušti jsem o něm přemýšlel, kam do samoty jsem se uchýlil, bych, nerušen světskými hovory, čas žití svého si tam rozdělil,

jak vyžaduje toho účel můj. Teď chodím světem bos a s holí jen. Jsem chud, jak chud je kvítek nejprostší, chuďasem zrodiv se již v Betlémě.

A proto mluvím nejprv k chudým zas. Na horách káži jim o velříši, k níž základy na světě položím. V ní roven bude člověk člověku –

a boháč s chuďasem si ruku podají. Bývají snem mým všichni nadšeni a já sám bych zaň život položil. Tisíce slýchají mne zástupů

a z daleka se mnohdy scházejí, by řečem mojim byly přítomny. Nazývají mne bílým prorokem. Přemnozí prodávají jmění své

a následují mne na cestách mých. Řeč má je sladkou mannou duším jich a sliby mé jim hudbou lahodí... Jdou za mnou, jak lid za Mojžíšem kdys,

jenž v zaslíbenou zem nás dovedl. Zástupy jejich houstnou úžasně, jak by již zítra svět se změnit měl. Pak štěstí rozlije se po zemi,

jak záře sluneční se rozlévá za jitra po celičkém obzoru – –“ „Mníš, Pane, že tě sen tvůj nesklame?“ „Sen můj má příliš pevné základy,

a touha, by se brzy vyplnil, je vštípena do srdcí většiny – Nemusím proto, myslím, litovat, že snu tomu jsem život zasvětil.

Ty zástupy, jež poslouchají mne, neklamné dávají mi svědectví, že třeba v žití lidském obrody. Víc tepla, jasu, lásky třeba víc,

než dnešní den člověku podává... Chci radit jim, jak dny své osladit radostí čistou mohou vespolek!“ „Pak prorokem jsi, mistře, velikým

a šlechetnějším, než lze pomyslit. Sam Jáhve z říše jasných svojich hvězd žehná as dílu tvému s radostí –“ „Denně jej vzývám, k němu modlím se

a ve důvěře takřka synovské den co den zdvihám oči k nebesům, by slalo zdar mým cestám veškerým.“ „Pak úcta naše právem patří ti,“

děl Lazar vroucně, mocně dojat jsa mistrovou řečí, jeho úmysly a plány, jež byl právě nastínil. Marie pak, již rovněž rozechvěl

lahodný mistrův procítěný hlas, tiše se k jeho ruce sklonivši, polibek na ni vtiskla horoucí – – – A bledé hvězdy pluly tiše tmou,

drobounké jejich tečky třpytily se jako zlatá zrnka zářící, a měsíc, pastýř němých jejich stád, filosof věčný, věky přeživší,

si s hůry naši zemi prohlížel: zemičku malou, starou kolébku přemnohých obrovitých hloupostí... Nocí se nesla vůně stromoví,

ve větvích vítr jemnou hudbou hrál, a stromy, stínící domovní prah příbytku Lazarova, šeptaly si tajemně cos řečí neznámou...

Zamyšlen mistr hlavu naklonil a tiše zasnil se. Lazar a Marie jej nechali tak zadumaného, zatoulavše se sami myslemi

do říše lásky, již jim vybájil. Po chvíli teprv, jakby procitl, a mrze se, že hosta ponechal jen dumám jeho, nevšímaje si

jej tak, jak velí hostiteli mrav, počal se Lazar mistru omlouvat. „Jsem také dojat,“ v konec doložil, „snahami tvými, proto nediv se,

že ve snění se hlava sklonila. Sám v hloubi duše dávno toužím již po říši, jakou jsi nám vylíčil... A tu mne v prosté mysli zasněné

se pokoušet jal nápad bláhový – –“ „Ne bláhový snad, jak se domníváš. Jen vyslov jej!“ „Vyslechnout-li jej chceš, tož povím ti jej. Přemýšlel jsem teď,

zda vyplní se dávná touha má, zda najdu ještě lásku ve světě – –“ „Tys nenašel jí dosud?“ „Nenašel, ač od mlada jsem po ní prahnul již.

Té lásky, již jsem hledal, není snad a – nebylo, si myslím k posledu. Snad jednou jenom, za stotisíc let se rodí v světě láska taková,

o jaké sním, – jako pták Ohniváč za mnoho věků jednou přeletí v svém zlatozářném hávu oblohou, nám pozemšťanům jenom k údivu.

Zde v Bethaně již lásky nenajdu. Tu chlípnosti jsou ženy oddány a cizoložství – Pro lesk zářných hvězd a pro krásu přírodních tajemství

je zrak jich slep, pro povinnosti pak, jež opravdová láska ukládá oběma vzájem milujícím se, jsem nikdy u nich smyslu nenašel.

Tak pavučiny smutku opředly mou duši, naději jež ztratila na splnění dávného svého snu. A přece nezanikla touha má

tak zcela, jak by mohlo zdáti se: občas se jako jiskra probudí, když slabě dechnem v hrstku popela, bláhově schopna znovu rozhořet

se – jako v jitru sladké mladosti. A v takých chvílích sobě myslívám, že přece ještě – – ještě možno je, bych opravdovou lásku nalezl.

Ne lásku dravou, krvežíznivou až k hnusu, – takých v Bethaně je dost; však něžnou, dovedoucí chápati i nejmírnější duše záchvěvy,

– lásku, jež modrem nebes nadchne se, jež potěší se vůní stromoví a rozraduje slunce úsměvy, – lásku, jež věrnou býti dovedla

by přese všecky chytré nástrahy zlých sousedů, již štěstí jinak zří, než jak já o něm sním již po léta... A tu si častokráte myslívám,

že násilím svůj osud přinutím, by dívku takou v náruč přived mi, – jež splnila by tyto touhy mé. Dosud jsem, jak dím, nenalez ji, žel,

a nebude-li štěstí příznivo mi ve hledání dívky takové, zde v rodné krajině mé bethanské, do světa za ní na pout vypravím

se, jak jsem se již pevně rozhodl. Však jedna pochyba mi svírá hruď: Občas si myslím, že je touha má již marna, a že všecky ženy jsou

jak bethanské, jichž snésti nemohu, – jiných že v světě nelze nalézti... Teď opětně jsem o tom přemýšlel, a tu jsem rozhodl se otázat,

zda tys již, mistře, někdy miloval?“ „Ne, nemiloval, – nikdy, Lazare! Je žena rozkoš a já rozkoší se zřek již na počátku cesty své,

již zasvětil jsem tvorbě nových krás. Kdo říši dobra touží vytvořit, život svůj rozkošemi nedláždí – –“ „A neznáš dosud bytost takovou,

jež opravdové lásky schopna je? Snad nemiluje sám byl’s milován – –“ „To možno, já však po tom nepátral. Jediný znal jsem, známý ti již cíl.

l mnohou něžnou ženu poznal jsem, však – láska, – ta se duše nedotkla. Než myslím přece, že je ve světě ta kouzelná a vonná květina,

jež zvána láskou...“ „Věříš tedy v ni? – Ó mistře, hleď, jsem touhou nemocen a lékaře jsem dosud nenašel... Slib aspoň ty mně, mistře předrahý,

že nalezneš-li v světě dívčici, jež v studánkách svých zraků modravých by hada zrady na dně nekryla, že z cesty své mi o ní zprávu dáš,

bych o její se přízeň ucházel!“ „To slibuji ti... Než se s rokem rok od dnešního dne spolu sejdou zas, ženu ti přivedu povahy andělské –“

„Buď dík ti, dík – – Sám rád bych s tebou šel, jak učedníci tvoji. Prodal bych svůj dům a následoval tebe, věř mi, rád, však, hleď, mám sestry! O ty pečovat

a chrániti je, jest má povinnost... K vůli nim musím zůstat v Bethaně. A tobě bude štěstí v světě blíž! Plynou ti v kouzlaplné lahodě

slova se rtů a upoutávají svou vonnou hudbou, která přivábí zajisté mezi lidmi všedními též výjimečnou bytost některou

s zjemnělým citem –“ „Omluv zanech teď! Své slovo dal jsem ti již, Lazare, najdu-li dívku takou, do roka že do Bethany ti ji přivedu, –

a slovu dostojím – –“ Zatím, co Lazar s mistrem rozmlouval, Marie tiše u nich seděla, chytajíc každé jejich slovíčko,

neb zájem bratrův jejím zájmem byl. V tom vešla Marta, zraky kaboníc, a domlouvat se jala Marii: „Aj, ty zde sedíš, sestro, co náš host

má lůžko dosud neuchystáno. Či já mám sama všecko připravit? Ó, pohleď na ni, prosím, mistře, jen a suď, zda, jak se sluší, stará se

o pohovu tvou, o osvěžení!“ Mistr se usmál. „Obě staráte se o mne pečlivě, oběma děkuji! Jen způsob váš je trochu rozdílný.

Ty, Marto, o mnohé jsi pečliva, však lepší stránku sestra zvolila, starajíc se o blaho duševní – – –“ Na nebi hvězdy tiše svítily,

střeženy bledým srpkem měsíce. Leskla se vonná rosa na květech a mírný vánek v stromech šelestil. V síni již učedníci mistrovi

usnuli tiše spánkem pokojným. Nyní i Lazar mistra provodil na lůžko v dům a sám šel ulehnout – –