Idealy, idealy!
Co mne v mládí krve stály,
a přec na ně myslím rád.
Jak se nám to tehdy žilo,
psalo, zpívalo a snilo,
dokavad nám nepřestaly
plameny jich srdce hřát!
Idealy, idealy!
Jako rudé vlajky vlály
nad kamením našich cest.
Svět nám v samých růžích planul,
v tvář nadějí vánek vanul,
a nač naše ruka sáhla,
v duchu jsme již zřeli kvést.
Idealy, idealy...
Uvadly a opadaly
jak v podzimu žlutý list.
Liják života je strhal,
květy jejich v bláto vrhal,
zlou pravdu těm v oči vchrstl,
kdo z nich chtěli žití příst.
Idealy, idealy...
V bouřích žití neobstály,
jme však duši po nich stesk.
A když podzim v kraj se krade,
a chlad šedý vládne všade, –
vše bys dal, by vrátil se ti
jejich žár a lesk!