I.

V Bethaně žila tichá rodina maličký obývajíc stateček, tak malý, že by na dlaň vešel se, však tichý, útulný a stopený

do stinných stromů svěží zeleně, že vůně bílých květů vždy byl pln. Pryskyřic dech ztad vanul do modra a domek v stínu vábil k návštěvě.

A uvnitř stejně bylo útulno: vše divným mysteriem dýchalo, což bylo podivno zde, ve kraji, jenž z většiny byl tupci obýván

pachtícími se z rána do noci za chlebem jen, rvoucími matku zem, by sladké plody své jim vydala, však pro jemnější žití záchvěvy

a jejich rozkoš již jsou bez smyslu. Špinaví byli, hrubí, nevzhlední a s neřestmi jen žili ve spolku. Pramálo lásky bylo v ňadrech jich,

té lásky, která hory přenáší, která se těší z bílých obláčků, a jíž vždy hrdlo slastí svírá se, když v sytém modru nocí východních

hvězd čarný lesk uvidí v závratnu. Spíš bouřným vášním byli oddáni, těl horkých chropotnému splynutí, jež klokotem krev žene do varu.

Chvil takých lačnost byla vrozena většině obyvatel bethanských. Ženy tam krasší byly manželů: vlas z ebene a tělo z hedvábu,

že ruka maně se ho dotknuvší šílením vilným rozpěnila krev, jež byť za velkou cenu života se na těle tom schladit musila

v nezapomenutelné orgii. A bývaly to ženy podajné, rády se k hodům lásky svlékaly. Jich růžové, poněkud osmahlé,

však sametové tělo chvělo se vždy v slastné touze příští rozkoše – a prsy jejich velké, vábivé, se dmuly prudce srdce tepotem

vteřin během se proměňujíce, – hned ztvrdly jako polštář z mramoru, že vrcholy jich muže vnadily, by prsa nabodl na jejich hrot,

hned zase měkly, rozvlnily se a mírným šelestem cos šeptaly, jak bílý pták když peří rozpění. Tvář žen těch jenom v říji zšťastněla,

oči se zavřely, jen brvy jich se leskly mastné, potem zvlaženy, i husté jejich černé obočí, jež nad nosíku klenbou srůstalo.

Ret jejich rudě žhavý zaťat byl, jak chtěly by jím pevně zadržet a zdloužit horké písně nervů svých... Takové byly ženy bethanské.

Dvě i tři mnohý muž v svém domě měl, však přece žil jich těly neskojen. Jak lev, jenž poživ maso člověčí o život nových lidí ukládá,

závistně patřil mnohý Bethaňan na ženy blízkých svojich sousedů, a přemluvit je, sobě naklonit, krást vášeň, již si jiný vyhradil,

krví se spít cizímu patřící, si často činil cílem života. Tak Bethana se stala Sodomou... V statečku, jenž stál slední v Bethaně,

se žilo zcela jiným životem. Sen míval tam nad skutečností vrch. Tři tiché bytosti jak andělé žily tam v shodě, v míru, v samotě.

Domem vlád Lazar, Hebrej nemluvný. Měl bílé čelo, černý vous i vlas a oči modré, divně zasněné, do dálavy se upírající

a toužící po čemsi neznámém. Snad tížily mu hlavu přeludy o ráji, kam Bůh lidi postavil; snad o jich prvém hříchu přemýšlel

a želel losu bídných červů těch – snad zcela jiné byly příčiny, proč vezdy smutek z tváře zíral mu a z očí divná touha bolestná.

Dvě u sebe měl sestry předobré: tož pilnou Martu, jež se starala o úklid v domě, o chuť pokrmů, o to, by vůní dýchal jejich byt,

by nemoc neměla tam přístupu, by slunce jen je štěstím blažilo, by Jahve byl jich žitím spokojen, by zlými sny je v noci netýral

a vzdálil od nich hříšná myšlení. Nade vše šlo jí zdraví bratra jen, s nímž jednala jak s velkým dítětem. Něžně mu rukou čelo vlažila,

když rozpuknouti se mu hrozilo a těhotno když bylo krví snů, jež napínaly žíly k prasknutí. Bratrovo štěstí bylo účelem,

jemuž jen prosté žití celičké po smrti staré svojí matičky zasvětit Hospodinu přisáhla. Často se úkradkem naň dívala

zpytujíc v jeho tváři duše běh. Až ostrý mráz jí přešel po těle, když zřela divný očí jeho lesk, jenž v mžiku tolik změnil odstínů,

co má jich duha v slunci za deště. Chvíli se díval teskně, úzkostně, náhle však zaťal zuby jako pes a divné skřeky z úst svých vyrážel.

Tu v hloubi dobré mysli Martiny se vzpiala obava, že Satan sám to jeho tělem občas otřásá. Děsně se smál v těch chvílích bolestných

a Martu, když si k němu přisedla, prosíc, by sdělil bolů příčinu, jen mírně, pohrdlivě odstrčil. „Mým bolům nikdy neporozumíš!“

zašeptal vždy jen jaksi omluvou... A Marta v koutek síně zasedla, setřela s oka slzu potají a v duchu jenom Boha prosila,

by Lazarovi klidu popřál zas a zdraví bývalé mu navrátil, by chmury z jeho mysli vyplašil a štěstí balsámu by nakapal

mu v duši, neznámým zlem týranou. Druhou sestru měl Lazar Marii. Ta snivá byla, tichá jak on sám a krásná jako luny bledá zář.

V tváři jí měkká něha sídlila a obličej jí vroubil černý vlas. Bílé ruce její se nedotkly – leč v dobách chvátavého vzrušení,

jež nastalo jednou za řadu let – domácích prací, příprav k hostinám a předmětů všech péče Martiny; i mnohdy sestra vytýkala jí,

proč o pořádek v domě nestará se, jako ona, Marta, činí to. Než jinde ležel as Mariin svět. Touž nemocí Marie trpěla,

jíž Lazar zdál se Martě postižen. Řad nocí v chorém tichu probděla pod chladným stínem stromů fíkových: Tu oči její, visí zvětšené,

se leskly jako modré studánky, jichž svěžest kyne cizím poutníkům, když v karavanách pouští putují, a rety její jemně chvěly se,

snad v šepotu neznámých modliteb, jak šelest listí v trávě neslyšný. Co hledala v té noční velebě, kdy chlad jen vane z lesů do polí,

kdy vody korou mlh jsou pokryty, a jenom tiché hvězdy nesčetné ve výši mrtvou řečí hovoří, Marie před svou sestrou tajila.

Tušil to jenom Lazar, její brat. Byla to láska, láska vznešená, taká, jaké nebylo v Bethaně... Oběma, Lazaru i Marii,

vždy touha po ní byla společná a prahli po ní žízní převelkou. Večerní tiché nebes klenutí, červánků rudých vláčné pochody,

melancholie pozdních návratů stád ospalých z rosnatých pastvisek, zvonění zvonců bravu na hrdlech, pastýřské dumy z tub se linoucí,

usínajících květů výdechy, – vše kolébalo duši do snění, s nímž mísíval se v noci šepot hvězd. Živého masa vilné běsnění,

jež vládlo tehdy celou Bethanou, a bujné krve divé orgie sestru i bratra odpuzovaly. Málo se se sousedy bratřili

samotáři Lazar a Marie. Vášnivé tváře chlípných hurisek, pestrá směs cizoložných manželů, oplzlý smích jich tváří úšklebných

jim duše ladily jen k odporu, neb cit jich drásal všechen rmutný kal, jenž tekl rodným jejich městečkem. „To má být láska?“ Lazar divil se,

když promlouval s Marií v zahradě, a ona jen si tiše povzdychla. A k sdílnosti když býval naladěn, tak před Marií sny své rozpřádal:

„Ta bytost, jež mou duši oblétá, je tobě podobna, má Marie, však nevím, nevím, najdu-li ji kdy. Vidím ji v dálce, za obzorem kdes,

však přibližuje se tak pozvolna, že z touhy, bych již ruku její stisk, chvílemi netrpěliv šílívám. Dobrá a mírná, plachá je to laň,

jíž hrubý pohled našich sousedů by s to byl duši v ňadrech udusit. Snad přijde přece – V náruč stisknu ji, bělounké čelo její zulíbám

a pohladím zlatistý její vlas, jenž prvé šťastné noci poduškou mi bude v tomto nudném životě, ač usnu-li, až svou ji budu zvát – –

Pak nebude tak prázdný život můj, až s ní žít budu... Věř mi, Marie, pak i ty hvězdy, jež jsou nad námi, se čistým svitem na nás zasmějí

a praduch přírody, jenž v neznámu kdes vysoko nad klenbou modravou má sídlo své ve vzdušných oblacích, požehná s hůry štěstí našemu...

Náš život bude krásnou pohádkou. Jas lásky rozmnoží nám bzukot včel, sluneční prach nám cesty posype a pryskyřic dech prudce zavoní.

Ach, šťastni budem, šťastni, Marie... Náš život jako letní lučina krásnými květy bude posypán. Těch květů bude tolik, sestro má,

co hvězd na nočním nebi napočteš, – budou to blaha chvíle prožité. A až nám v pozdních letech zřídne vlas, má družka života až zšediví,

a věk až ohne naše páteře jak silný vítr pruty pobřežní, rádi se rozloučíme se světem. Neřeknem, že jsme žili nadarmo,

žalu nám z očí slza netryskne. Odejdem tiše v ono údolí, jež Jáhve schystal svojim vzývačům, by čekali v něm až do příchodu

Mesiáše, jenž zemi napraví. V tom kraji mlh se těšit budeme, že dobře žili jsme zde na zemi, že neskvrní nám ruce bratří krev,

že krve var nám nebyl jedinou, jež řídila by rozum, písničkou, – – že nejen tělem: – duší žili jsme! Poklady, které Jáhve rozsypal

po dlouhých lánech polí zelených, poklady, jimiž zčeřil stříbro vod, i ty, jimiž ozdobil oblohu, a jiné jeho dary všeliké,

jichž krásy nevystihne všední tvor svým tupým, neohebným jazykem, – my všemi smysly budem prožívat – a ve všem cítit jeho svatý dech,

kterýmž zem těmi skvosty oživil. Dle melodie jedné struny jen náš tichý život tancem nebude... Však jednoho mi, sestro má, je žel.

Rád našel bych tu bytost, o níž sním, zde v Bethaně, v svém rodném městečku. Dlouho jsem hledal, avšak nenašel, a proto již, že najdu, nedoufám –.

Než – budu přece doufat ještě dál, vyčkám pár let, zda štěstí zasměje se na mne později kdys v budoucnu. Tři léta ještě tady prožiji –

a nenajdu-li duši podobnou, na cestu do světa se vypravím. Půjdu až ku nejzazším obzorům, kde země zemí být už přestává,

kde fialová pásma vzdušných hor jen bezúsměvný svět náš lemují. Snad větší štěstí kyne v dálkách těch...“ Tak hovoříval Lazar k Marii,

a sestra jeho k slzám dojata mu tiskla malou, bílou pravici – vroucně jej jistíc o pochopení. „I já své zraky denně povznáším

k nebi, by shlédlo k naší modlitbě. Tvé přání mým je, drahý bratře můj. I já svou duší často zalétám v kraj snění, za náš obzor špinavý,

neb milovati zde, – mi nemožno. Sen lásky mé je dalek Bethaně... A proto, Lazare, ti rozumím a nad vlastní tě život miluji.

Však o to prosit neustanu tě, bys také k Martě stejně laskav byl. Je dobrá, třeba naše starosti jí zůstávaly povždy cizími,

a přepečlivá je o zdraví tvé –“ Pak vybranými slovy těšila bratra, jenž sdílností byl rozechvěn, a naději mu v duši kapala,

jak chorým balsám v rány lijeme. Noc ostře vlhkým chladem dýchala a bílé páry vzbouzely již den, když končívali svoje rozpravy.