DIOGENES

Je nejmilejší mi z všech oněch Řeků, co poznal jsem jich ze starého věku. On jediný jen doved trpké žití humoru kořením si zpříjemniti.

Žil z mála sic, však blaženě jak děcko, a zásadu měl: nic a nic je všecko. Za nocí hvězdných i těch, v nichž hrom řádí, spal stejně šťasten v dřevěné své kádi.

Za snahy své pak odměnu bral skvělou: jen nulu chtěl a obdržel ji celou. Kdys mladíci se uradili jaří, že jednu noc Diogenovi zmaří,

a proto záhy večer za soumraku, když stařec nalovit šel v řeku raků, kams zanesli mu vetchou jeho kádi, těšíce se, jak přijda, zadovádí.

Dobře ji skryli do bezpečné skrýše a do města se navrátili tiše. Nazítří slunce když vzbudilo květy, Diogenovi spěli ve ústrety.

Z nich nejsmělejší (Hermův byl to šibal – a při humoru – v noci milou líbal –) se dovolil mudrce otázati: „Jak ráčil jsi se, mistře, povyspati?“ –

„Ó přistup blíž, bys žehnání mé slyšel, žes na nápad – káď odstraniti – přišel! – Je pro zlost moji nástraha tvá malá. Víc nelehnu v káď, jež mne tlačívala.

Sám přesvědčils mne, že jí nutně k spánku potřeba není. Chladivého vánku když šept se snese pryskyřičné vůně, spí slaději se v stinném háje lůně!“

Poznali, že byl výsměch jejich náhlý, a s dlouhým nosem od mudrce táhli. A Diogen dál s filosofa klidem žil sluncem šťasten na vzdor hloupým lidem.