Zpěv III.

„Den již plane! Vzbuďte pány hudbou jak o božím těle! U řeky již skvostné stany velmožům jsou uchystány,

na nich vzduchem převesele praporce se třepetají. Udeřte již v bubny břeskné! Jejich hlasy v sobě tají

bouře hromu hlasy teskné. Hle, jak vzduchem převesele praporec se králův leskne. Hrajte jak o božím těle!“

Hudba městem zvolna kráčí, mnohé oko slza smáčí; neb to slunce ranní, svěží osvítilo bídy mnohé.

Mnohé srdce přeubohé před křížem ve pláči leží, za otce, za bratra, muže – děvám blednou v tvářích růže. –

„Dokonáno dílo moje, svěřené ti vracím voje, králi, pane, rozsuď sám. Zaslepeni bludem víry

odchovali v prsou štíry, na posvátné církve chrám. Na tebe, štít její skvělý prvně udeřiti chtěli,

této noci uzrál plán. Zajisté, – tak k sobě děli – v ruce naše dal jej Pán, Sami zjímáni jsou nyní,

jejich čin je k smrti viní – Králi pane, sám je suď!“ „Jak že? Na mé živobytí měli napředených sítí?

Zradou napojili hruď? Nuže, tobě, Pichle věrný, v tvé je odevzdávám ruce. *Strestej krutě zločin černý

v jakékoliv smrti muce. Přisáh jsem, že českou zemi očistím té kleté hlízy, vyplením ty sekty bludné,

třeba Labe krví zrudne, jako poušť kraj bude němý, zasadím sem plémě cizí.“ V hlavě nesa divnou tuchu,

spěje Pichel z města ruchu. Hle, zde stavení to milé, kde se zrodil, rostl v blahu, zažil štěstí mnohé chvíle,

znal jen klidnou žití snahu – nyní však – kde ony doby? Na jakou to vstoupil dráhu? „Zdá se mi, že zřím jen hroby,

otce, matky, ženy stíny – nejsem já to – jsem kdos jiný – takto k sobě zahovoře dále jde. Hle v známém dvoře

lípy pravěké list šumí svoje nekonečné dumy. Proč tu čistší mládí náhle vystupuje v mysli ruchu,

jako nebe neobsáhlé, plné hvězd a blahých duchů? Duha zašlé dni ty krášlí – líce těch, jež s nimi zašli.

Ševelí hlas něžný sluchu: „Ustup, synu, to jsou hadi, jež tvé štěstí na vždy zradí – ustup – hle tam jícen tmavý –

vidíš v něm ty drahé hlavy?“ Kráčí dál. Jest v skvostném sále svatebčanům uchystaném. Posud slyší hlasy dále

ševeleti svůdně stále: „Nezapomeň nad svým pánem také na svědomí vlastní.“ Kráčí dál. Tu v komnatce je,

z které jemu vstříc se směje: „Hle, zde budou spolu šťastni. Blaho jejich jedním rázem strháš, Pichle, dneska na zem.

Synu odstup od propasti! Zároveň však, jako z pekla hučí proklatců bouř vzteklá: „V oheň věčný, zrádce vlasti!?“

Již již srdce jihne, k modlitbě on k zemi tíhne, zpurné koleno se sklání – cosi do srdce mu sahá,

hlas jak matky: na pokání! hrdé oko rosí vláha, o níž dávno neměl zdání. Pyšné čelo níž se kloní –

jak mu blaze v této chvíli! v duchu napravit již pílí zradu bratří této noci, propustí je z práva moci,

třeba za ně na smrť veden aspoň zahyne sám jeden – upřímnou teď slzu roní – v tom slyš! ráz a ráz – to zvoní!

Úder děsný srdce z kovu probudil ho k žití znovu, uvrhl jej jedním rázem s nebe blaha v peklo na zem.

Zvoní k slavnosti to dvojí: na svatbu a ku popravě. Ještě váhá, ještě stojí – pozdě! pro něho jdou právě.

Nejkrutšíť trest zlého činu: nemůžešli při vší snaze zastaviť se na své dráze napraviti svoji vinu;

zoufale pěst zločincova člunek zastavit se snaží – po kterém se v peklo sváží – v muka, pro něž schází slova.

Spěchá k dceři, ku nevěstě – Jan mu stojí náhle v cestě. Zajati jsou této noci z vůle tvé a tvojí moci

přátelé a bratři v Kristu, v čele jejich Bohdan kmet, který výší svojich let, pro svůj život bezposkvrnný,

pro svou vůli, víru čistu nezasloužil bolné trny, jež mu v stáří chystá svět. Rci, kde jsou, co s nimi dále?“

„Zrádci císaře jsou, krále, milý Jene!“ Pichel praví. „Zda mně jiná zbyla cesta, zda jsem čest, čest toho města

moh dát zradě v pospas dravý? Ohroženo krále žití, sám bych dal zaň živobytí. Jemu propadly jich hlavy –“

„Pak zde vemte také moji – sdíleti chci osud s nimi –“ „Mysl tvá se nepokojí marně – jsouli nevinnými –“

„Tedy ke králi chci jíti, zachránit jim živobytí –“ „Marně mysl tvá se leká, že je cosi zlého čeká.

Ještě dnes na břehu řeky král svůj příchod do té země – jenž buď žehnán po vše věky – oslaví kýms činem skvěle –“

Spočinula ručka jemně Janovi tu na rameni: spatřil spanilou tu hlavu – děvy, jaké druhé není –

spatřil svoji Vlastislavu, slíbal ji na skvělém čele. Pichel dále takto praví: „Zajisté že takou chvíli

velkodušně pooslaví, k milosti se ponachýlí, aby získal národ věrný, který jeho skutek černý –

nad Krásou ten ortel krutý – omráčil až ve dno duše –“ Jan však stojí nepohnutý jako v nevýslovné tuše

něhy, milosti a krásy, v kterých vše je obsaženo: Víra v život – věčné spásy – co čtem v oku tvém – o ženo!

Nevěsty vínek z vonného kvítí zdá se že svítí, tajemná zář jak hlavy kol svaté.

Včelky jak zlaté roj upomínek šumí kol hlavinky sličné jak sen: kéž trvá na věky váš blaha den.

Štěstí jak nebe, bez hranic, míry nebesklon šírý, jak úsvit slétlo v duše dvě krásné;

dí oči jasné: vždyť mám jen tebe. Zda je to pravdou, či je to sen? Kéž trvá na věky váš blaha den.

Těšte se chvíli! Život je krátký, okamžik vratký, nikdy již opět se v takové kráse

nevrátí zase rozkošný, milý, první jak lásky čarovný sen: kéž trvá na věky váš blaha den.

Jak? – slzu v tváři, nevěsto drahá? Toť slza blaha, která jen v šťastném oku se shlíží.

Chvíle se blíží, růženou září jež splní lásky čarovný sen: kéž trvá na věky váš blaha den.

Zde žehnám tobě, ty chvíle štěstí, která nám věstí pohodu jasnou, slunko jak ranní:

Mé požehnání, spanilé robě, provázej tebe v opojný sen: kéž trvá na věky váš blaha den.

Tak zpíval družiček rozmilý sbor. Bříza jak sdružena se štíhlou jedlí. Ženich a nevěsta spolu se vedli, krásy a mužnosti spanilý vzor.

„Na břehu Labe, císařský pane, pro tebe divadlo vznešené mám. Kéž se dle vzoru našeho stane, zavítá opět mír kýžený k nám.

Tváli v tom vůle, rač pokynouti čeká již na břehu diváků dav, čeká jak na kněze o slavné pouti tisíce nábožných oddaných hlav.“

Pokynul Sigmund milostně rukou: Věru ty’s výnimkou v kacířské zemi, v které jen proradná srdce nám tlukou, chci tě též odměnit sám přede všemi.“

Věděl již Pichel, co slova ta značí: pokleknul pokorně v radostné pýše – u nohou krále – a sotva že dýše – když mu král zavěsil zlatý řád dračí.

Pro tuto milosť on do ohně skočí, prodá svou duši peklu a ďasu, prodá své dítě – svůj národ – Zved’ oči opilé ještě jak ve slávy jasu,

povstal a rozkázal hlasem svým krutě: Vzhůru již, chaso, měj k práci se chutě. Císařská milost již dychtivě čeká. Lačná jest zajisté také již řeka –“

Šumí řeka, šumí tiše jako časů mocný val, který národy a říše šíré ve hrob pochoval.

Šumí řeka, šumí sobě jako bajný z hlubin zpěv těch, jež na dně jejím v hrobě těší čarokrásný zjev.

Vlna za vlnou se honí, šumí, kypí, z důli vře, zdá se, že to stříbrem zvoní na dně jejím v svůdné hře.

Stříbrné že harfy tony tajemnou se silou dmou – zvučí jako z dálí zvony – umírají vábnou hrou.

Vlny laškovně se tísní kolem boku lodí, stěn – bouří, jako jarní písní národ kolem rozbouřen.

Ozdobený girlandami z kvítí, kolem do kola pozvedá se nad vodami zjev carského prestola.

Obklopen tam v majestátě všemi vděky živých krás, Sigmund nyní věří svatě, že je mladý jinoch zas.

Úsměv září s jeho lící, když se kloní ku předu, by moh’ královně své říci cosi v něžném pohledu.

Celý dvůr dle jeho přízně řídí se týmž příkladem, po milostné slasti žízně, mní, že v lásce plyne zem.

Na lodi tu ozdobené od břehu se nese proud v prostřed řeky stříbropěnné zástup mužů v náhlý soud.

Ruce upoutány z tuha, pár vždy k páru – osm jich – v předu kat je – práva sluha, – potupný má v tváři smích.

„Dobrý nápad, pane Pichle, dobrý nápad věru máš –“ Sigmund dí, kdy množství ztichlé s hrůzou šepce: „Otče náš!“

„Škoda dříví – vody proudy dokážou jak ohně křest; s kacířstvím nač dlouhé soudy, pokud v Čechách vody jest.

Methoda tvá věru zdravá – nač tu dlouhé přípravy? Živou vodou víra pravá neduhy jich uzdraví.”

Promluvil tu biskup vážně: „Králi, buď jim milostiv; kdo se kaje z hříchů snažně, milosti měj – on buď živ.“

„Staň se,“ Sigmund odpovídá, „milost zřít má celý svět; kdo se z hříchů vyzpovídá, v lůno církve vejde zpět.“

Na lodi stál v druhů čele velebný a vážný kmet, vousů proudy stříbroskvělé svědčily o výši let.

Pohled jeho mírný dříve, zajiskřil se jako žár, vzepnul obočí své sivě jako orel křídel pár.

Blesky jiskrnatých zraků vbodaly se králi v líc, načež jako Perun z mraků zahřměl jemu takto vstříc:

„Marně se těšíš, nehodný králi, za živa jak – budem v smrti též stálí. Velkého tvého otce jsem znával, když jsi si děckem v komnatách hrával.

Velkého otce nehodný synu, dokonej dílo – poklidně zhynu. Zhynu-li dříve – zahyneš také, smrti zřím spáry již křivolaké.

Pamatuj ale na soudy vyšší, pamatuj na boha, který mne slyší. Dáno mi oko věštecké bohem, do dálky vidím, vím též o mnohém.

Zahyne král, který ve hříchu trůní bouřlivou pomstou, jež nebesy duní. Odňal bůh Saulovi i jeho rodu království v bitvy krvavém brodu.

Slyším již války hrom dutý zníti, vidím též muže po zemi jíti: na oko slepý, z rukou svých hromů vysype blesky na hřích ve Sodomu.

Z Trocnova bouře se divoká valí, země se třese a nebe se kalí. Nevložíš, králi, nečistou nohu na trůn svých otců, milý vždy bohu.

Pakli však vraždou a násilím boje vstavíš si korunu na skráně svoje, Pakliže schvátíš trůn krvavou rukou: staň se ti věčnou pekelnou mukou.“

Sigmund couvnul v tváři sinný, v srdci strach a v oku hněv – jak by četl jeho viny přísný soudce s nebe zjev.

Zdá se mu, že zjev se zvedá v modro nebe víc a víc; s výše zírá přísná, bledá otce jeho hněvná líc.

Slavný Karel, otec vlasti, hledí na něj s výrazem, jak by syn měl počet klásti za tu milenou mu zem.

Otce oko níž se kloní, syn již klesá do mdloby – vidí propasť – káže do ní přízrak otce podoby.

„Jsouť to kacířské jen čáry, konec kejklům rázem buď. Hoďte v řek bídné páry –“ supavě se zdvihá hruď.

Komonstvo kol trůnu žasne, s hněvem mnohý chytá zbraň – slzou kyne oko jasné dám – jež zří jak v strachu laň.

Cizáci však s pohrdáním hledí na to divadlo, zlobí se, že krásným paním bázní líčko ochladlo.

Nerozumí také řeči, kterou mluví vážný kmet – kterou lid, jenž dole klečí – v zbožné prosbě k nebi zved’.

Zašumělo v řeky lůně jako znívá smrti ston. Sigmund chvěl se na svém trůně, z města zazněl mrtvých zvon.

Opět šumí řeka tiše jako časů věčný val, který národy a říše mocné ve hrob pochoval.

Vlna za vlnou se honí, šumí, kypí, v důli vře, zdá se, že to stříbrem zvoní na dně jejím v svůdné hře.

Vlny laškovně se tísní kolem boků lodí, stěn, šumí jako bouře písní národ kolem rozbouřen.

Šestnáctá již oběť bude potopena v lůně vod, řeka hudbu k tomu hude, rybky vedou chorovod.

Všichni klidně, mírně mřeli s úsměvem jak mistr jich, v oku pohled v nebe vřelý – v ústech žalm za lidský hřích.

Titáni jak epopeje odcházeli do hrobu, v čele nesmrtelné děje v duši boha podobu.

Jako úvod velkých zjevů, které světy převrací, odešli – rty plné zpěvu – žasli nad tím diváci.

Biskup uchopil se slova, aby věrné pozdravil, chtě jim ukázati znova, jaký děsný kyne cíl,

v kacířství kdo zapeklitý setrvá až do smrti: církve hněv ho svatý, litý jako stéblo rozdrtí.

Blízko trůnu u samého vznikl šum – hle jinoch vstal: tváří, bleskem oka svého, hlasem všechno upoutal.

V skvostný oděv zahalený zjev byl mužně spanilý – však dle něj – jak z bílé pěny nevěsty zjev ztepilý.

Opřena oň s něhou vroucí, úzký květ o mocný strom – slyší vše jak ve snu mroucí – jun však burácí jak hrom:

„Zde! Já stál na ráje prahu srdce složiv lásce v dlaň, jako dítko v lůno matky: hlas mne vzbudil tvojích vrahů.

Zmizel rázem sen můj krátký, život přísnou žádá daň. Patřím k nim, již právě klesli v hlubné lůno chladných vod,

oni prapor lásky Krista přede všemi směle nesli, jejich oběť byla čistá Jako anděl chorovod.

Neklnu ti, králi bídný, za tvůj čin! ty najdeš sám ve své duši osten divý, který had jak nedohlídný

věčným hryzem věčně živý zavře tobě štěstí chrám. Kletbou mou jest požehnání, aby peklo děsných muk,

které střádáš naší víře, změnilo se v lásky plání, aby spící v tobě zvíře ucítilo srdce tluk.

Neklnu ti, bídný králi, má jest pomsta, praví Pán! Vidím ale v časů příští, slyším hromů rachot zdáli,

vidím blesk, jenž trůn tvůj tříští, který větrům v pospas dán. Duch můj v příští časů zírá, marnéť vaše okovy!

Nespoutáte duchu křídla, zvítězí ta naše víra, z lásky nejčistšího zřídla vždy svůj život obnoví.

Pichle, vezmi nazpět dceru, bídný zrádce národa. Nemám pro tě slova více, pouze pohrdání věru:

nepohledneš v mužné líce – muž ti ruky nepodá –“ V ohromení ona hledí na miláčka svého líc –

tmí se kol ní víc a víc. Lidu zástupové bledí stojí v bázni do kola; čekají, až soudce hrůzný

ortel nad ním provolá. Nevábí je pohled luzný na májový jara skvost, které klene čarný most

z hlubokého nebeslonu přes lesů a lučin vděk, poutem hlubných, modrých řek jako v slavném znění zvonů.

Nesvábí je pohled blaha v oku děvy – děcka hled, smilování svatá dráha, která pučí v lásky květ –

nesmíří je nikdo více, ani nový žití ruch, ni ten milosrdný bůh: tam kde vášně hyzdí líce,

tam, kde srdce pouhý led také ve tmách sténá duch. Zazněl z hrobu hlas jak dutý, hlasem zazněl výrok krutý

jako meče ostré tnutí: „Chopte se ho chaso líná –“ Tu však jako bouře dmutí, blesk kdy mračna rozetíná,

ozvaly se hrozby, lání, v množství lidu, ryk to smělý: hned však také zablyštěly proti lidu blesky zbraní.

Couvly davy – oněměly. „Chopte se ho! Ještě jednou, chaso líná, pravím přísně!“ Hněvem tváře krále blednou –

„Hoďte ho do vodní třísně! Rychle s ním již za druhými dohoní snad svoje bratry. Zbraněmi pak skroťte svými

reptající davy chátry!“ Spanilý tu dívčí zjev klestí sobě k trůnu cestu – nejsličnější kolem z děv.

S žasem hledí na nevěstu odsouzence všechny davy. Před trůnem již krále stojí – klesá – zvedá opět hlavy:

„Milost, pane, slitování! – což je vše to pouhé zdání, spasitel co hlásal s kříže, milosrdnost s bloudícími?

Nerozlámal hříchu mříže láskou, smrtí, skutky svými? Není všech nás otec jeden, jenž nás milovati učí –

jenž nás v smrti ve náručí v slíbený uvede eden? Milost, pane! Máš též dceru, jedinou a milovanou.

Nerouhám se tobě věru – prosím – slyš! mně zvoní hranou. Při lásce tvé dcery milé, pro ten život její něžný –

spásu milované kněžny – pro poslední tvoje chvíle: smrtelný z nás, králi, každý – smiluj se nad mojím Janem,

nedopouštěj jeho vraždy.“ Ticho nad královským stanem – Sigmund zamračený sedí, slova k odpovědi nedí –.

Ubohá tu otce zřela: „Otče, promluv slovo pro mne!“ „Pro tě ano!“ slova zněla. „Moje přání přec tak skromné –

znáš je, otče, zachraň Jana.“ „Raděj prosbu za pohana,“ odpověď zní od Pichlera. „Ani slova více k tomu –

neb – se nehlas ke mně – domu – nechci znát, že’s moje dcera.“ „Žádné tedy smilování?“ s úzkostí tu děva děla –

biskupa tvář mírnou zřela: „Aspoň ze svatých těch dlaní nech mi vzejde požehnání! Přimluv ty se, otče, pro mne!“

Ortelu, jak znělo hromné: „Nech se dá dřív na pokání!“ „S bohem, Slávo! shledáme se –“ s důli hlas se k děvě nese.

Jaká změna! Laň jak hbitá, nesmělá a ostražitá, když jí mládě v bázni volá napadené jaguarem:

hlasu jeho neodolá – ona spěje s pudu žárem tam – kde smrtný spár ji vítá –: Děva tak, po hlase zvuku

spěla za ním v lidstva hluku. S podivením hledí davy – ustupuje žoldák dravý z cesty před postavou její,

letící vstříc souzenému: zdá se, že se vznáší k němu, křídla že se za ní chvějí. Právě kat se chystal k dílu.

Zahlédl Jan děvu v spěchu – poslední tu sebral sílu: „Vari kate! Pro útěchu nech mne v posled obejmouti.“

Odstrčil v tom kata stranou, objal děvu milovanou. „Myslíš, že tě na tvé pouti nevěsta smí opustiti?

Před bohem jsem tvojí ženou pro celé pozemské žití – chceš mne nechat opuštěnou? Věz, že před obavou touto,

před obavou, že tě ztratím, klesá každé víry pouto – já pak klesám v propast zatím. V lásce naší obsaženo

v žití věčné kouzlo víry volá ke mně vesmír širý: v lásce je tvá víra, ženo! –“ Nuže s bohem! děvo svatá –

bůh nám žehná na výsosti.“ Pozdě! Kat i žoldák chvátá – – výkřik! – proniknul až kosti – „Pomozte! Pro živé nebe –

cisaři! já prosím tebe –“ Zašumělo v řeky lůně jako zmírá smrti ston. Sigmund chvěl se na svém trůně,

z města zazněl mrtvých zvon. Pichel v nevýslovné muce k řece chvátá – pozdě již – trhá vlasy: pospěšiž

na své dcery svatbu skvoucí! „Za ní!“ dí hlas jeho mroucí – dračí řád v své drží ruce – marné pýchy marnou cetku –

„Jmění své, to rád dám, zlato, – králi! Ukrutný ty svědku – vše co mám, dám, lidé, za to – zachraňte jen moji dceru!

Jediné mé drahé dítě –“ rve si šedé vousy litě – řeka šumí: „moji dceru –“ „Zde máš, králi! řád svůj dračí,

vím již, co tvá přízeň značí – zde máš draka! děsný draku –“ volá, šílenství v svém zraku – trhá řád a po něm tlape.

Úžas lidu kol se chápe, žehná se a s hrůzy křikem prchá před tím nešťastníkem. Kde je Sigmund – dvůr též celý?

Zmizel: mrak to hrůzoskvělý na obzoru svítí v dálce, v tlumu pánů, krásných paní, v blesku nesčíslných zbraní

kometa jak děsné k válce. Na břehu tam Pichel hledá posud svoje mrtvé dítě, ruce v šílenství svém zvedá,

volá, prosí klne lítě: Zachraňte mi moji dceru, dračí řád dám za ni věru – vyrvete ji tomu draku –“

volá, zoufalství v svém zraku: „Vyrvete mu moje dítě!“ řeka šumí: „moje dítě –“– Noc se v mysl jeho vkrádá –

klesá – jako sosna padá. Opět šumí řeka tiše jako časů věčný val který národy a říše

mocné ve hrob pochoval. Šumí řeka, šumí sobě jako bajný z hlubin zpěv těch, jež na dně jejím v hrobě

vidí věčně čarný zjev. Vlna za vlnou se honí šumí, kypí, z důli vře, zdá se, že to stříbrem zvoní

na dně jejím v svůdné hře. Stříbrné že harfy tony tajemnou se silou dmou, zvučí jako z dáli zvony –

umírají vábnou hrou. Vlny laškovně se tísní kolem břehů, skalních stěn – šumí – jak volnosti písní

národ hřímá rozbouřen. Daleko tam za vodami, daleko tam z modra lesů rozlehlými rovinami

vzdech se nese touhy, plesů; Vyšel měsíc, plný, jasný nad lesem tam na obzoru, který kryje temnou horu;

zároveň jak souzvuk hlasný, z vonné střemchy temna háje, jako zvonků stříbrozvuky slavíčí zazněly tluky:

divně spanilá to píseň! Jak by pěvec neviděný vyzpívat chtěl všechnu tíseň, všechnu lásku, všechny steny

čarovného kolem kraje – nevýslovná kouzla máje. Mládí – touhy s slzou v líci – žalost neodvratna skonu –

lásky v smrti vítězící – miliony bajných tonů – Po měšíčné přízi vstoupám opět z hloubi,

kde se s pravdou snoubí bájný zjev! postavy ty mizí znáhla mému oku

v temném řeky toku jako zpěv. Věkožizné proudy dějin naší vlasti

trhá do propasti časů tok: dějiny jsou soudy nad hříchem a vinou

rodí se – a hynou každý rok. Dávno boje shasly jako vulkán žhoucí,

slávy nehynoucí jasný vid: v čem se světy třásly dnes je zase klidné –

moře nedohlídné jak ten lid. – Protivy ty světů rozdělené hořem,

celým krve mořem – usnuly: anděl světa v letu stírá mnohé hříchy –

násilný čin pýchy minulý. Jako však to moře jedním hněvu vzmachem

mrští lidským prachem v nebesa: tak též lidu zoře okovy když drtí,

s úsměvem vstříc smrti zaplesá! Jakás věčná síla v protivy nás staví,

jako šotek hravý loutky své: na to svoje díla ničí chladnou rukou

končí smrti mukou dobré – zlé! – Jaké chová cíle? Skončí se ty boje?

Padnou hříchu voje aneb cnost? Či snad jedné chvíle jako hravé děcko

rozbije to všecko pro věčnost? Pryč od tůně bezdné, pochybou jež dýše –

pohledněme výše v písmo hvězd: jak ty říše hvězdné zákon věčný řídí –

tak i osud lidí pevný jest.