Ty Bože velký, jenž’s po dlouhá leta
provázel slávou vojné naše pluky
od moře k moři po obzorách světa,
jenž seslav nesčíslné na nás muky,
zas snímáš pouta ducha odstaletá!
Ty Bože velký, kterýs otcům našim
moc víry vložil v srdce s onou silou,
jíž druhdy odolali nad přesilou,
ku Tobě prosbu z hloubi srdce vznáším:
Paprslek jeden velebných těch jasů,
jež věnčívali předků slavných čela,
kéž dolétne až tichých našich časů,
by v písni té se sláva jejich skvěla
a zašuměla jejím ve ohlasu,
by naděj s vírou v jeden vínek spiata,
Svobodu Slávů září ověnčila
a láska oživla, jak jednou žila
ve prsou předků: čistá, jasná, svatá!
A to-li dopřeješ mi Všemohoucí,
pak ostkvěje se píseň má tím leskem,
jenž z prsou předků dávných láskou žhoucí
tmu světa zahnal vítězným svým bleskem,
lid spasil v touze k nebi ruce pnoucí:
kéž jiskry věčné plání na mne slétlo
byť duše má tím oslepena jasem!
Ty posilň mne, jenž všemohoucím hlasem
nad propastí jsi zvolal: „Budiž světlo!"