Noc postoupala rychle víc a víc,
však s Vandou podivná se stala změna;
tou hudbou byla jako posilněna
a pevně hledí budoucnosti vstříc.
Tu na dvéře se ozve klepání –
Nemohla pochybnosti ani mít –
Ta hodina – to Armin musel být –
a nepokojné všech žil tepání,
ač myslela, že připravena jest,
se ubohé tu dívky zmocnilo.
To klepání, ten o kliku již chřest –
tak odsouzenci ortele zní zvěst –
tak umíráčkem když mu zvonilo
k hodince poslední omračně v sluch,
neb do poslední doufal ještě chvíle.
Nadějí spásy klamnou jeho duch
se kojil – k smrti potupné již píle.
Tu v duši dívky vytanulo heslo,
jež posilujíc prsa hrdost vzneslo:
„Bol za zlato – bol věčný měj on za ně!“
A „dále“ zvolá Vanda odhodlaně.