„Proč strašný ten jsem učinila slib?
Ach, pozdě bude v žití pykat chyb!
Však triumfy minulých právě dnů?
A genia – či utlumit smím vzlet?
A odříci se slávy, skvělých snů,
co z mnohých na mne usmívá se let?!
A vše je v lesku, slávě – všechny strávím –
a vše jen jednu stojí,*) jednu chvíli –
Však pokoření, hanba! Cti se zbavím!
Ó, hodinou jen jednou dojdu k cíli!
Či bohyni se nemám umění,
jejíž jsem kněžkou, obětovat celá?
I čest? Nač váhat v lichém domnění?
Mnohé již stejné vedlo mínění,
a kynula jim slávy dráhy skvělá,
pokrytá láskou, zlatem, vavříny –
A mně ty cesty navždy zavříny?
Jen**) pro čest – pozlátko lidského čela?“