Tu zarmoucenou hloubí duše její myšlenka spásy přec se pozachvěla. I povstala – bolem se prsa chvějí a sněhobílé roucho, co se bělá
od šíje, nad sníh ještě bělejší, po postavě té bledé v řasách spělo. – Nebyla nikdy – nikdy krásnější. – Ze růží vínek skvoucí vroubil čelo,
dar z posledních triumfů spanilý, a kolem kadeře se vlnily tak volně, vnadně, jak by krásné lemy krásnější ještě obraz vroubily.
Leč nad krásami vynikaly těmi ty její oči; – kouzla krásné duše se pojila výrazu v nevýslovném jak věčného ve žití sladké tuše
k pohledu vznešenosti boharovné. A oči ty – jindy tak volné, hrdé, teď v němé – tiché prosbě na něm tkvějí, jak obměkčit by chtěly srdce tvrdé.
A nevinnost, jež měla by mít hrozbu, jen ji pro toho – tak kdo vysmál se jí: ta povržena – tichou má jen prosbu – a v prosbě té – již naděj’ poslední.
I stála před ním jak ten cherub s výše a její hlas zněl slavně,*) měkce – tiše: „Vy pán jste mocný, každé vaše přání, každinkou žádost vaše zlato skojí,
o jedné nemáte však slasti zdání: tom citu, jenž vám blahem hruď napojí, čin šlechetný kdy v sebezapírání pro blaho duše jiné vykonáte.
Ó, probuďte v svých prsou taký cit, on víc vám podá slastí tisíckráte než rozkoše pozemské rychlý kmit, dobuďte blaha sobě takového:
Ó, dejte slova zpět mi vám daného a v modlitbách chci vzpomínati vděčně a povždy vás – co – dobrodince, svého, vám žehnati chci za to věčně, věčně –
Ó, dobuďte si takového blaha!“ „„Výborně předneseno, moje drahá, vám prorokuji dráhu slavnou, skvělou. Však – ostýchavost pryč – jen buďte smělou
a všechny soupeře své překonáte, jak výborně vy přednášeti znáte.““ „Ach, žádné tedy, žádné slitování!“ dí ona, slední tratíc naději. –
„„O prosím, nechtě toho šaškování, já podle vás si sednu raději.““ I skojila se dívka rozechvělá – a klidu zas stísněný nabyl duch:
„Jen popřejte mi chvíli –“ klidně děla – „bych čerstvý nadýchati mohla vzduch.“ – „„To dobře tak, že jste si rozmyslila – vy vždy jste překrásná a moudrá byla.““
Cookies on Poetry Cove