A byl to on, kol jeho rtů pohrával odporný úsměv, jenž však chtěl být sladký, důvěrně dívce dobrý večer dával a poklonil se jako dvořan hladký.
A dívka jemu pokynula němě, by usednul;*) – i sed’ a pravil jemně: „Vy víte, krásné, přespanilé dítě –“ „„Vím,““ přetrhne mu řeč tu ona pevně.
„Proč právě nyní přicházím – vy víte,“ započal opět – k cíli míře zjevně – „„Jste arcinepřítel jak lidí, jenž neúprosný, povždy neodbytný,
jak na minutu smlouvy konec vidí, již duši bére v jícen nenasytný.““ Tak s úsměvem mu trpkým pravila. „Ach v tom jsem povždy vyhledával čest,
to každého poctivce zákon jest. A šlechtic – měšťan – v slibu nebuď lest. A velmi byste jistě chybila, překrásná Vando, kdybyste snad hněvem
mou péči, starost chtěla odměnit, již vždy jsem o vás jevil, vaším zjevem jsa jat. Minulost nelze proměnit a jistě toho ani nežádáte:
Čím byla byste bez mne bývala, zda vše, co máte, ode mne nemáte? Budoucnost pro vás bídu skrývala, by já se vás byl záhy neujal;
mne trpký pojal v hloubi duše žal, kdy shlédl vás jsem, ana ku lepšímu jsouc určena, jste opuštěna byla. Genia zář se vašem v duchu kryla,
zda bez mne světu by se objevila? Nuž poctivě slib daný splnivšímu i vy svůj splňte závazek.“ – Tak děl. – Však strašný pocit nitrem dívky chvěl.
Co plátno bohatství, co sláva, krása, kdy čest je v sázce? – Draze vykoupena! – Ach před sebou – vždy bude zahanbena a nikde – nikde nesvítá jí spása. –
Cookies on Poetry Cove