Dozněly zpěvu sladké melodie,
potleskem hřmícím divadlo se plní;
té bouři ustoupila harmonie:
Thálie chrámem kolem lid se vlní,
nadšených posluchačů četné davy
své s loží kloní, s galerií hlavy
co temný, nad jevištěm dlící mrak,
z nějž vonný déšť ji obletuje kvítí;
ba mnohý plá i jasným ohněm zrak,
jenž více nežli nadšením se svítí.
A opět vzhůru letí opona
a lidé zas potleskem ani syti;
křik, lomoz nechce ustát dokona,
kdy v dík mu platí zrak i poklona –
Však ona co – co Vanda asi cítí?