Vanda.

Dozněly zpěvu sladké melodie, potleskem hřmícím divadlo se plní; té bouři ustoupila harmonie: Thalie chrámem kolem lid se vlní,

nadšených posluchačů četné davy své s loží kloní, s galerií hlavy co temný, nad jevištěm dlící mrak, z nějž vonný dešť ji obletuje kvítí;

ba mnohý plá i jasným ohněm zrak, jenž více než-li nadšením se svítí. A opět vzhůru letí opona a lidé zas potleskem ani syti;

křik, lomoz nechce ustat dokona, kdy v dík mu platí zrak i poklona – však ona co – co Vanda asi cítí? Překrásný jarní večer již se skláněl

a nade šírou, čarokrásnou zemí jak nové žití větřík se proháněl a vůni sel i dýchal zvuky těmi, jež jako tajuplná mluva země,

jak šelestení lásky šepce jemně. – Růžové tvoří slunka zásvit lemy tam v západě, kde v modro přechází tak bledě jasné, čisté, průsvitné,

jak předtucha kdy duší zasvitne, že v říše lásky cos nás provází. Jak krásná byla! Klenby azurové by lepost před tím kouzlem ustoupila,

co ve výrazu jejích očí žije: z nich netušené tajemství se lije, z nich sama duše vše své krásy sílá. Rty v rozpuku jak růže purpurové,

jak červánky na nebi večerním: dvé družných vlnek, větřík když je líbá za červánků na břehu jezerním. Jak krásná byla! Tvář tak čarná, libá!

Ach zdála se jen proto utvořena, by lásku v srdcích lidských rozsévala, by nad ubohým slze prolévala, by tam klečela v nebi, pokořena,

v cherubů sboru, prosíc za hříšníky! však oko, oko, co se tomu rovná – ta jemná oka zář – jest nevýslovná! Kdo zasmutil však, Vando, tvoje líce?

Jaký tvou něžnou duši tísní žal? Čarovná dívko, proč nezáří více tvůj zrak, jak druhdy diváky kdy jal, k obdivu pohnul tolikeré zraky?

rci – ké tvou duši zastínily mraky, tak nevinnou, tak mladou, tak ach krásnou? proč čelo tvé to mramorové, svěží zastírá bol; proč oponou tou řasnou,

kde pokladové vděků skryty leží, proč s pod jemných těch víček slzy kanou? či snes’ by svět tě zřít tak zadumanou, tak smutnou, krásná dívko, nač ty slze?

Leč ona stále hlavu kloní stinnou a zraky, druhdy jasné – jak ve mlze jsou – bledé hvězdy za šedého jitra, a stále z ňader vzdechy vzchází – hynou

jak bublinky z bouřného moře nitra. „Proč strašný ten jsem učinila slib? Ach pozdě bude v žití pykat chyb! Však triumfy minulých právě dnů?

a genia – či utlumit smím vzlet? a odříci se slávy, skvělých snů, co z mnohých na mne usmívá se let?! A vše je v lesku, slávě – všechny strávím

a vše stojí jen jednu – jednu chvíli – však pokoření, hanba! – cti se zbavím – O hodinou jen jednou – dojdu k cíli! Či bohyni se nemám umění,

jejíž jsem kněžkou, obětovat celá? I čest? – nač váhat v lichém domnění mnohé již stejné vedlo mínění a kynula jim slávy dráha skvělá,

pokryta láskou, zlatem, vavříny – a mně ty cesty navždy zavříny? – jen pro čest – čest – lidského zlátko čela?“ A opět v bolné city zadumána! –

Tu v duše její hloubí vynořila ona se strašná chvíle – ona hana, kdy moc ji bohatcova pokořila – kdy před tyranem tím se v bídě třásla,

kdy tvrdé jeho srdce s potěšením cítilo rozkoš nade jejím chvěním a mysl – jejích na vnadách se pásla – a panenská se hrdost v duši zrývá

a pevné v ní se budí předsevzetí a síla zas dřív zmdlelou duší letí: „Jen pomsta, pomsta pro bídníka zbývá! jak uražená ženská ctnost ji mívá. –

A zlato, zlato – bože na výsosti! či násilí dopustíš bídníkovu, by oddala se dívka do milosti a duše ctnost podlehla kovu, kovu?“ –

Tu na východním nebi bledé plání co budící se rána lesklá zoře polilo svitem luny hvězdné moře, a vzduchem jemné pozachvělo vání

a větřík, na Dunaji vlnky tvoře zašeptal v písni tiché jako hoře – o zašlé mladosti tajemné lkání. – A šepot vlnek tiše chvěl se z řeky

jak jemná hudba v ucho dívčiny, jak vábil by v ty temné tišiny, kde konec hoře – na všechny již věky. I sklonila zrak v řeky hladinu,

již lehký větřík v laškování čeřil, kde vzešlé luny svit se stříbrem šeřil, a návalem jak citů přemožena – zapěla Vanda v noční tišinu

píseň, jež zvuky hudby provázena. Kým byla řeč ta sladká postižena, jež hudbou v duši city nejsvětější v nás probouzí, – zrazujíc nejskrytější

v ní přání ukrytá – a v slova nezhalená? Tu, v nepostižitelné, hloubné tůně se noří duše – matných do propastí, kde lidský duch, v té říši hrdě trůně,

jest vznešen nad bol, nad pozemské strasti, jest v onom citů božském rozkochání, kde zmírá vše, – utichá každé přání, však duše sama, touhou téměř mroucí,

takořka zosobněna v hudbu onu tu kráčí v propasť k věčnému jak skonu – Tu opět touhou v hloubí ňader vroucí jest nešena v ty přetajemné kraje,

kde upomínka dávná srdcem hraje, kde září světlo věčně nehynoucí. Tu opět v bouř, a hromu rachocení co vichru šum kol duše poletuje

a v přetajemném – bolném osvícení se v lidstva spásu s mukou obětuje a pouta vše té lidské bídy drtí, umírá pro svobodu sladkou smrtí

však – vítěz – v smrti – nad tyranem jásá. A opět v luzné přejde melodie co tichá, nevýslovná lásky báje, jež ohromnými křídly lidstvo kryje

budujíc v srdcích člověčenstva ráje. Tu zazní výkřik, výkřik zoufalosti! jako kdy duše v strašných mukách zmírá a kletba mroucí ústa křečí svírá. –

A teď – jak v pláč ztracenou nad mladostí se mění zas litujíc toho žití, jež neuprosná na vždy hubí moc. Ach v květu mládí – bože! odtud jíti –

Pak temně zazní: s bohem, dobrou noc! Však ještě jednou se povznáší výše jak duše pevná, odhodlaná k činu, jež mužně snáší muka za nevinu,

poslední ozvěna – a zmírá tiše. – Podivně bylo dívce osamělé, v tom srdci bol se s mírem teď již střídal. Trvala dlouhém, trapném u zápase –

teď úmysl však pevný zrát v ní zdá se a klid na bledém usedá si čele. – Jak mnohý boj, jejž nikdo neuhlídal, jen onen snad, jenž v srdce lidstva vidí,

již probojován v lidském svědomí! Ohromné bojiště je srdce lidí a málo kdo má o tom vědomí, co mnohdy v malém tom se světě děje.

Jak mnohé vítězství tu dosaženo, jež v historii není obsaženo – slavnější těch, o kterých básník pěje, kde tisíce životů poraženo! –

Noc postoupala rychle víc a víc, však s Vandou se podivná stala změna; tou hudbou byla jako posilněna a pevně hledí budoucnosti vstříc.

Tu na dvéře se ozve klepání – Nemohla pochybnosti ani mít – Ta hodina – to Armin musel být – a nepokojné všech žil tepání,

ač myslela, že připravena jest, se ubohé tu dívky zmocnilo. To klepání, ten o kliku již chřest – tak odsouzenci ortele zní zvěst –

tak umíráčkem když mu zvonilo k hodince poslední omračně v sluch, neb do poslední doufal ještě chvíle. Nadějí spásy klamnou jeho duch

se kojil – k smrti potupné již píle. Tu v duši dívky vytanulo heslo, jež posilujíc prsa hrdost vzneslo: „Bol za zlato – bol věčný měj on za ně!“

A „dále“ zvolá Vanda odhodlaně. A byl to on, kol jeho rtů pohrával odporný úsměv, jenž však chtěl být sladký, důvěrně dívce dobrý večer dával

a poklonil se jako dvořan hladký. A dívka jemu pokynula němě, by místo vzal – i sed’ a pravil jemně: „Vy víte krásné, přespanilé dítě, –“

„„Vím,““ přetrhne mu řeč tu ona pevně. „Proč pravě nyní přicházím – vy víte,“ započal opět – k cíli míře zjevně – „„Jste arcinepřítel jak lidí,

jenž neuprosný, povždy neodbytný, jak na minutu smlouvy konec vidí, již duši béře v jícen nenasytný.““ Tak s úsměvem mu trpkým pravila.

„Ach v tom jsem povždy vyhledával čest, to každého poctivce zákon jest. A šlechtic – měšťan – v slibu nebuď lest. A velmi byste jistě chybila,

překrásná Vando, kdybyste snad hněvem mou péči, starost chtěla odměnit, již vždy jsem o vás jevil, vaším zjevem jsa jat. Minulost nelze proměnit

a jistě toho ani nežádáte: Čím byla byste bez mne bývala, zda vše, co máte, ode mne nemáte? Budoucnost pro vás bídu skrývala,

by já se vás byl záhy neujal; mne trpký pojal v hloubi duše žal, kdy shledl vás jsem, ana ku lepšímu jsouc určena, jste opuštěna byla.

Genia zář se vašem v duchu kryla, zda bez mne světu by se objevila? Nuž poctivě slib daný splnivšímu i vy svůj splňte závazek.“ – Tak děl. –

Však strašný pocit nitrem dívky chvěl. Co platno bohatství, co sláva, krása, kdy čest je v sázce? – Draze vykoupena! Ach před sebou – vždy bude zahanbena

a nikde – nikde nesvítá jí spása. – Tu zarmoucenou hloubí duše její myšlenka spásy přec se pozachvěla. I povstala – bolem se prsa chvějí

a sněhobílé roucho, co se bělá od šíje, nad sníh ještě bělejší, po postavě té bledé v řasách spělo. – Nebyla nikdy – nikdy krásnější. –

Ze růží vínek skvoucí vroubil čelo, dar z posledních triumfů spanilý, a kolem kadeře se vlnily tak volně, vnadně, jak by krásné lemy

krásnější ještě obraz vroubily. Leč nad krásami vynikaly těmi ty její oči – kouzla krásné duše tu pojila výrazu v nevýslovném

jak věčného se žití sladké v tuše k pohledu vznešenosti bohurovné. A oči ty – jindy tak volné, hrdé, teď v němé – tiché prosbě na něm tkvějí,

jak obměkčit by chtěly srdce tvrdé. A nevinnost, jež měla by mít hrozbu, jen ji pro toho – tak kdo vysmál se jí: ta povržena – tichou má jen prosbu –

a v prosbě té – již naděj’ poslední. I stála před ním jak ten cherub s výše a její hlas zazníval měkce – tiše: „Vy pán jste mocný, každé vaše přání,

každinkou žádost vaše zlato skojí o jedné však nemáte slasti zdání: tom citu, jenž vám blahem hruď napojí, čin šlechetný kdy v sebezapírání

pro blaho duše jiné vykonáte. O probuďte v svých prsou taký cit, on víc vám podá slastí tisíckráte než rozkoše pozemské rychlý kmit,

dobuďte blaha sobě takového: O dejte slova zpět mi vám daného a v modlitbách chci zpomínati vděčně a povždy vás – co – dobrodince svého,

vám žehnati chci za to věčně, věčně – O dobuďte si takového blaha!“ „„Výborně přednešeno, moje drahá, Vám prorokuji dráhu slavnou, skvělou.

Však – ostýchavost pryč – jen buďte smělou a všechny své soupeře překonáte, jak výborně vy přednášeti znáte.““ „Ach žádné tedy, žádné slitování!“

dí ona, slední tratíc naději. – „„O prosím, nechte toho šaškování, já podle vás si sednu raději.““ I skojila se dívka rozechvělá –

a klidu zas stísněný nabyl duch: „Jen popřejte mi chvíli“ – klidně děla – „bych čerstvý mohla nadýchati vzduch.“ – „„To dobře tak, že jste si rozmyslila –

vy vždy jste překrásná i moudrá byla.““ A nyní stála dívka na balkonu a vlnky dole tiše šepotaly, tak tiše, sladce, jak by duší hrály.

A v modré výši luna s nebesklonu nad vlnkami se tiše vznášela, jak ku polibku by se skláněla – vždy níž a níž se nade nimi kloníc,

a nad hrobem jak blaha slzy roníc. I Vandu svitem stříbra polévala, jež v jarní noci čarné vnady zřela. A z jejího, tak překrásného čela,

kol něhož bledá zář se rozsévala, a z nevyslovné krásy toho oka, v němž jako odlesk teď se luna chvěla jak v jezeru stopena – ze hluboka –

před nímž ostatní krása její bledla – z té celé postavy mluvilo božství. – Však jaká myšlenek ohromná množství rej divoký v té dívčí mysli vedla?!

Ubohá dívko, co jsi přetrpěla? Kdo uhodne, co v duši tvé se dělo? Zem před tebou se v vnadách mládí skvěla a žití – žití žádalo si tělo! –

Však hnusnost hříchu duší tvojí chvěla a pokušení opět zaletělo. Tu slyš – to hudba sladká zdůlí zněla. – O ne – to bylo vlnek šepotání.

Jak sladce zní těch božských zvuků vání, jak vábně kyne hloubný řeky klín a v něm dlí spása – za ní smrti stín. A opět jako bolné zastenání

zaznívá hudba temná duší děvy, vždy víc a víc se blíží rajské zjevy a níž a níž – se dívka – nížej sklání. – Již v ony vykouzlené stoupá říše,

kde nehynoucí, čisté slasti kynou, kde vyvolené duše blíž se vinou. Zastenal proud – a zase plyne tiše. – A marně Armin, marně uvnitř čeká. –

Na balkon vkročil – dole plyne řeka jak jindy klidně, jako tichý sen. Však její šum zní jako pláč a sten co lkání pro zesnulou nevinu,

jež záhy v lůně jejím našla hrob; ach – mladá tak, – a krásná, milá, svěží. – Již tiše spí, – nade ní vody běží – a nikdy lásky neuvítá dob. –

Však čistou, skvoucí duši děvinu či ji též na vždy smrti halí noc? – To dít-li můžeš – srdce není v tobě. – Leč vlnky tiše šepotají sobě –

o ne – o ne – o dívko, dobrou noc! –