Upír.

Viděl jsem ve snu čarné údolí; však nepohnuté, tiché beze žití; jak tvář jest klidná tiché mrtvoly: obraz, jenž více bol ni slast necítí. –

A byla noc; – ve výši hvězdný blesk jakoby stříbra skvoucí vlnky čeřil, a než se snesl s nebe k zemi lesk, již slabý se co pablesk v hloubí šeřil

tam na dně údolí. A ticho bylo – tichounko, jak by vše se spánkem krylo. Pahorek skrovný jevil se mi v dole, obklíčen horstvem jako věncem v kole,

pahorek skrovný, tichý, opuštěný, jak mohyly to nasypané stěny, a na pahorku mrtvé leží tělo. – Kdy z něho žití asi uletělo? –

Tvář klidná, oči stuhlé, nepohnuté, bez zraku v nebes temnou hloub upnuté; o světle oněch hvězd však více neví. Ač tvář ta mrtva krásy posud jeví,

a cos – snad srdce – v mé se hrudi ouží, co zulíbat ty kalné oči touží a pocelovat ránu v ňadrech krutou, jež strašně k nebi hvězdnatému zeje,

z níž posud krev se vřelá k zemi leje, až stydne v pásku rudou, nepohnutou. Tu nad horou vyplývá luna bledá a pablesk padá na zsinalou tváři,

studený zásvit v očích budí záři – pohlíží kol, jako když vraha hledá; zaplane žár z těch mrtvých dříve očí, jak sopka, když se znovu rozdivočí,

a jako blesk se z hrobu vzhůru zvedá: „Vrahové moji věčně věkův kleti!“ zní ze rtů to jak hrom ze mraků šeda. – Hluboko pod ním rodná leží země;

příšerný upír černou nocí letí a „vrazi moji věčně věkův kleti!“ jak ozvěna to vzduchem stoná temně. Tu vlastní ze sna zbudily mne vzdechy;

neb na mohyle čet’ jsem psáno: Čechy.