Čas letěl dále. Vánoce již zde. Já stál v též komnatě, kde Annince jsem často povídky své vyprávěl, ve kruhu známé, milé rodiny,
an zvoneček v tom vedle zazvučel, a vše se ke stromečku hrnulo. Však malá Anninka již nebyla tak veselou, jak druhdy bývala.
Pobledlo líčko plné, růžové a na očka ta, něžná, charpová, tak modrá, jako nebes obloha je z jara, v zlaté záři sluneční,
se skláněl jakýs tajuplný stín, jakoby peruť neviditelná ji zastírala s hůry odněkud. Však přece naposled se usmála,
zříc na světýlka, hračky milounké, jež přinesl jí dobrý Ježíšek. Též na mne ještě jednou pohledla, jenž pohádky jí vypravoval rád –
a já se zachvěl: tentýž pohled to byl, kterým tenkráte v kout patřila, když neznámou se bázní zachvěla před mužem se zelenýma očima.
Já viděl stín, jímž peruť anděla tu spanilou tvář dětskou zastřela, a srdce se mi divně sevřelo a oči zastřela mi vlhká zář.
Však usmál jsem se na ni jako vždy a slíbil vypravovat pohádku, až Anninka se opět zotaví, což brzo bude: zítra, pozejtří...
A ona usmála se naposled... Pak náhle andělské stín perutě se sklonil níže na tu hlavinku a ona zaplakala. Vyšel jsem –
sám před očima maje slzí stín, stín předtuchy, jež srdce tísnila. I odešel jsem k svému příteli a zahrál Beethovena sonatu,
to adagio její ut mineur, jež majestátné valí akkordy, jak píseň všehomíra, věčností, že srdce lidské tísní velebou
jak hvězdný nekonečný okeán, po kterém duch náš v tonech putuje do hlubin bezdných – výšin závratných, z kad život, světlo, stále pramení.
A když jsem dohrál, zřel jsem do kola na líce slzí vlahou zrosené. Tu přišla zvěsť, že právě Anninka svou dokončila žití pohádku.
Já patřil jako v snách: mně zdálo se, že v tonech adagia velebných ji odnes anděl bílou perutí, jež čela mého též se dotknula...
Cookies on Poetry Cove