Já procitnul... „My chceme pohádku!
tu Anninčinu chceme pohádku!“
tak na mne volalo zas dítek dvé,
svá očka nevinná v můj noříc zrak
a vinouce své ručky růžové
a drobné kol mé šíje, v lásky znak.
Já procitnul. Neb vše, co právě teď
jsem tobě dlouhou řečí vyprávěl,
jsem prosnil v oné chvíli kratinké:
svůj celý život – jako pohádku –
jež míň je nežli lidský v slunci stín,
jenž chvilinku zde běží po zemi...
Mně v oči slzy jasné vstoupily:
já vyprávěl jim tedy pohádku
o jejich sestře, malé Annince,
jež dávno již je skvělým andělem
na oné zlaté hvězdě, zářící
nám do oken a je z nás největší
a nejkrásnější – tam u Ježíška.
I zřel jsem v oči dítek nevinné,
tak velké, smavé, na mne upřené.
A dítky byly ke mně stuleny
a divily se setře Annince,
že je teď velkým, krásným andělem.
Však pohádku o muži zeleném –
tu Anninčinu hezkou pohádku –
jsem nechtěl nikdy více vyprávět,
neb vždy jsem v duchu viděl Anninku,
jak uleknuta ke mně tulí se
a jak ji stíní peruť anděla,
jenž na to si ji odnes ze světa.
A celý život byl mi pohádkou
jak svatojanské noci luzný sen...“