Untitled

Čas kvapil dál. Já velká města zřel a slézal strmé, horské vrcholy. Pak na severu, tam, kde dme své Balt v omračném ruchu vlny k nebesům,

kde barbar volné Slávy vyhubil – já s jásotem svou rodnou píseň pěl v řev moře divý, pusté na výspě. A po staletích píseň slavjanská

zde zaznívala zase po prvé. Pak na východ mne nesl pouti směr, já širé stepi zřel a svatou Rus; a pobratimců hlahol lahodný

probudil ve mně větší předtuchu, že na západ se jednou rozleje ten nepřehledný Slávů okeán. Pak mnoho sličných paní, děv jsem zřel –

ač ne již prvním kouzlem mladosti – jež předváděl mi divný žití sen –. A divno! Já je všechny miloval. Mně všichni lidé byli bratřími,

já láskou obejímal celý svět – jen tyrany ne, vrahy národů. Já do vědy se spustil propastí, do pekel hloub i v nebes výšiny

a vesmírem jsem celým putoval. A žití pohádkou jsem ujížděl jak za prvního mládí na saních na masopustní, bujné veselí,

v něž rolničky a zvonky na koních mi snivě, vesele v let zvonily, jak tichý, rozpustilý šotků smích, jak skřítků drobných tichý popěvek,

jak píseň zmírající v obloze, jež modrá, v bezedno se klonila. Pak řídnul spanilý kol zástupy víl a žádná se mi družkou nestala.

Již slunce žití výše vystouplo a blížilo se svému poledni. To nehnětlo mne, že zde stojím sám a sám že kráčím žití pohádkou:

však to, že žádný z ideálů těch, jež za mládí mne k sobě vábily v tu modrou, nedohlednou nebes výš – se nevtělil mi v žití skutečném.

Že národ, jemuž vše jsem zasvětil, vždy ještě spoután těžce okovy, že málo jemu z velké lásky své až posud moh’ jsem podat v úlevu,

že dál a dál mi krásy ideal vždy ustupoval v štíty modrých hor a lesů, kyna stále za sebou do hvězdných, nekonečných propastí,

ach, srdci lidskému tak podobných! až pohroužil se v nebes dálavu, co nevystihne krásná – božská líc –