Čas plynul dále. Mládí čarný sen
mi přerván skutečností ukrutnou.
Já u hrobu stál toho, jenž mi dřív
strom vánoční tak něžně strojíval,
ba jenž mi vše, i žití daroval.
A jako vlny moře zbouřené,
tak pěnivý mne nesl žití proud,
v němž opájel mne divý jeho šum.
Zas byly Vánoce. A ulicí
šlo zlaté Prahy mladých lidí dvé.
On zřel v ní všechnu tvorstva spanilost
a doteknutí ruky děviny
jej unášelo v sféry blažených.
Však ona, ač jí znám byl jeho žár –
výš, do daleka někam hleděla
a neměla proň toho soucitu,
jímž jinoch pro ni téměř umíral.
Šli spolu oba tiše, beze slov,
až přišli tam, kde ona bydlela,
a „s bohem!“ zaznělo mu na vždycky.
Neb ona klidně žitím kráčela,
však on, ji ztrativ, tmou se potácel,
jak zoufalec, jenž kráčí pustinou
a jemuž hvězda žití zapadla.
Tak skončil román první lásky mé.