Zjev proměnil se. V mém pak životě čas ubíhal jak v luzné pohádce, ač heslem byla přísná povinnosť a práce tuhá, mnohdy úmorná.
Tu Vánoce se opět blížily. Já na saních zas plání uháněl a sličná dívka vedle seděla, však ona ne, již jsem dřív miloval –
než pěkná jako ona neméně, vhalena celá v teplý kožíšek, že pouze její ušlechtilá tvář ven vyhlížela ke mně s úsměvem.
A na nebi se měsíc kolébal a tisícero blyštících se hvězd jak očí hledělo k nám tajemných – k nám, kteří zasněženou krajinou
tak mladí, láskyplní letěli a hleděli si něžně do očí. Zem celá v luny svitu blyštěla a miliony démantů a hvězd
se kolem saní – v dáli – třpytilo, až třpyt ten uhasínal v obzoru jak bílý, lesklý, tajuplný pruh, jenž vábil k sobě v dáli neznámou.
Já na dětské otázky děviny jí o nebi a hvězdách vyprávěl, kde andělé se věčnem vznášejí a časem sestupují na zemi.
Též ona byla takým andělem, neb srdci mému poklid vrátila. A ona vážně se mi usmála a na rámě mi, jako v polosnu,
sklonila hlavinku svou spanilou. Pak s ní a soudruhem svým, na ledě jsme závodili u hře, veselí, až unaveni během o závod
na ledu poklekli jsme zrcadlo a pohlíželi dolů, do zřídla, – neb jako křišťál led byl průhledný – kde smaragdové plály chaluhy
ve svitu slunka, jasem oblity jak duhou, jak by lesy báječné se proudem vodním vážně hýbaly a rybky projížděly kolem nich
a blýskaly se stříbrem šupin svých. Tak nad hladinou vodní skloněni dva přátelé a ona dívčina, hledali královnu víl báječnou,
jež pod vodou tam dole bydlela dle lidu okolního pověsti – a o divech, jež dole viděli, druh druhu v udivení šeptali.
Však vílou byla sama děva ta a vše ty divy byly v skutku též v těch mladých srdcích, láskou zblížených. A na obzoru Bezděz dvouhlavý
a táhlý, silný hřeben Ještěda se v modré dáli jasně rýsoval. Neb celý rozlehlý ten, šírý kraj před nimi skvěl se – smavá dívčí líc.
Tam v levo modrý, zvonovitý Říp a v pravo na obzoru vdechnuty se Krkonoše dalné blýštěly – na skráni stříbrolesklou korunu –
tak růžné, něžné, jako v pohádce – jak luzný sen – jak Fata Morgana. Však ona děva přála příteli, ne mně, jenž jsem s ní nocí v saních jel.
On byl mi tehdy v poušti žití vším: i otcem, bratrem – já ho miloval a přál mu štěstí lásky děviny. Neb odříkání cit a vděčnosti
mne nade hrubou všednost povznášel, že nevznikla ni krůpěj žárlivá mi v srdci: pouze láska k němu – k ní.
Cookies on Poetry Cove