Čas letěl bleskem, Věčnosť stála však.
A Vánoce se opět blížily.
Já seděl v kobce temné – sám a sám.
Jak čarodějným proutkem zmizelo
mi mládí, celé ono okolí,
v němž posud žil jsem jako v pohádce.
Vše osud zničil, co jsem miloval,
jediným zhoubným rány rozmachem:
neb v krátce zemřel přítel nejlepší
a láska nevěsty mne zradila –
a druzi rozprchli se přede mnou
jak morem nakaženým, prokletým.
Já, chorý, bez jmění, jak bouří vrak
na pustou žití vržen písčinu.
Jakoby děcku, jež si hrálo zde
až posud blyskotnými hračkami,
jež jemu byly štěstím veškerým,
neznámý někdo rukou surovou
ty pěkné hračky vyrval násilím
a rozdrtil je o zem bezcitně
a přenesl to děcko v mrtvou poušť,
v níž vzpomínky na život minulý
tím více v srdce jeho bodaly
jak trny v ráně čerstvé, zjitřené.
A chorý tělem, duchem znavený
jsem útěchu jen v hvězdách nalézal,
jež v noci ke mně oknem svítily
vysokým, zamříženým – jako dřív
za první mladosti – však daleko –
ach neskonale nyní daleko –
že jsem se v pekle býti domníval –