„Slyš!“ – Přítel počal vyprávěti klidně, jen časem zdál se hroužit v rozpomnění a jeho hlas zněl jako písně pění. Tvář snivou krášlil úsměv časem vlídně
a časem divný lesk se mihnul v oku. Tak duše, opustivši život země, se rozpomíná na minulost temně, na slasť i žal u věčna veletoku.
„Slyš! potkav tebe před nedávnou chvílí, já hledal ku příteli cestu v šeře, a jak jen známé otevřel jsem dvéře, tu chytilo mne dětí smavých dvé,
svá očka veselá v můj noříc zrak a ručky ovinuly bělostné a drobné kol mé šíje v lásky znak, mně rtíky růžovými díce v sluch:
„Nuž vypravuj nám hezkou pohádku! tu Anninčinu hezkou pohádku!“ A v minulosť se pohroužil můj duch. Mně v oči slzy jasné vstoupily,
když zřel jsem dítek oči nevinné, tak velké, smavé, na mne upřené. A já vzal děti na svá kolena, jak duhou pestrou patře do dálky
na vlastní mládí, jak by v rozkvětu zde v těchto něžných, dětských bytostech zas v nových tvarech – co já k poledni se rychle chýlím svého života.
A nežli dojdou k svému poledni ty milounké dvě dětské bytosti, jež na kolenou nyní houpám svých a které na mne hledí zrakem víl,
ze světa jiného v zem zbloudilých: tu dávno dospěju již večera a na vždy ovane mne žití noc. A celý život byl mi pohádkou
jak svatojanské noci vzdušný sen. Však drželo mne dětí smavých dvé, svá očka veselá v můj noříc zrak a vinouce své ručky bělostné
a drobné kol mé šíje v lásky znak. I zašeptaly rtíkem lahodným: „Nuž započni již přece pohádku!“ A před mým zrakem v dálku upřeným,
hle, táhla žití velká pohádka jak nezbádaný, tajuplný sen, pln dobrých víl a šotků škádlivých a hrůzných také živobytí chvil,
kdy mátohy nás děsí, nestvůry a vztahují svá hnusná klepeta, své tesáky a kly a paznehty nám vstříc a chtí nás jimi rozsápat
jak v nepojatém, horečnatém snu.
Cookies on Poetry Cove