Untitled

A byl jsem opět mlád. Snad přítomnosť těch bytostí dvou něžných, nevinných mne ovanula dechem mladosti. Vše kol mne zmizelo i s komnatou.

Jak v živém snu jsem viděl širou pláň, kol sněhem stříbrolesklým pokrytou, a po ní, v saních, uháněl jsem v dál. A cinkot rolniček a zvonků zvuk

se odrážel co jarý mládí smích od chatek, vsí a křovin na cestě a veseleji zazněl pokaždé, když vískou některou jsme letěli –

až někde v pláni zmíral daleké jak skřítků drobných slabý popěvek, jak píseň, zmírající v obloze, jež modrá nad námi se klenula.

A z koňů ryzích jen se kouřilo a starý kočí, Šalda přihluchlý, svým bičem práskal vzduchem vesele. Tu znáhla hvozdů černých velechrám

nás pojal v klenby vážné, obrovské, jež sloupy pnout se zdály k nebesům a píseň všehomíra šuměly, jež věčná bez počátku, bez konce.

Já, podle otce, v kožich zahalen jak okénkem jsem hleděl do lesa, kde veveřice čilá na stromě se na mne černým očkem dívala

a zatínala v kůru drápky své, jak v uvítání jimi cvakajíc. A datel v hloubi lesa zakvílel, též sykorka na větvi čiperná

svým dětským pískotem mne vítala, jak starého, dobrého známého. Tu z hloubi zeleného podrostu své velké, tmavé oko zdivené

upřela na mne srna bázlivá. A v temné lesa hloubi, tajemné, se zdálo býti plno bytostí, jež skrývaly se v dlouhé kořeny

a za suky těch mocných šedých dřev, z kad očka jejich tmavá, zvědavá se šibalsky v dál za mnou dívala a ztlumený si vedly rozhovor

svou řečí víl, mně tehdy neznámou. A zajíčků pár přišlo zvědavě, jež na zadní se běhy stavíce mně panáčkovali vstříc předními

a dlouhé slechy vzhůru stavěli jak srnec mladý svoje parůžky, až poděšeni zjevem komoňů a biče práskáním jak výstřely

se rychle dali sněhem v hbitý běh a v zeleném se skryli podrostu. A nad lesem svou těžkou perutí vesloval havran, divě krákoře,

až used sobě na vysoký strom naproti saním, přímo u cesty, že střásl pršku sněhu bělostnou, jež k zemi jako pramen padala,

jak drahokamů v záři slunce proud, jak by to hvězdky na zem pršely. A na pokraji lesa Roháč stál v svém mysliveckém, šerém oděvu,

na hlavě širák maje zelený, na němž se péro skvělo sokolí, přes plece brašnu nesa loveckou a dlouhou, šedohnědou ručnici.

On vždy nás u lesa tam vítával a blyštěl jiskrnýma zrakoma a skrze černý, krásný plnovous mu bílé zuby divně svítily.

Neb vždy se usmíval, když vítal nás. Pak stavení jsem viděl veliké a z jeho oken záře červená mě přívětivě k sobě vábila.

Tam v teplém pokoji mne bratří smích a sestry, rodičů zas zbudily. Pak velkolepá byla večeře – když náhle zvonku jasný stříbrozvuk

nás děti všechny rázem vyrušil a kolem oken zář se mihnula: „To Ježíšek sem právě přichází!“ tak matinky nám řekl milý hlas.

Já mimovolně sepjal ruce své. V tom dvéře otevřeny dokořán. Z nich světel zarazil mne jasný proud, jenž plynul vstříc mi s jedle vysoké,

na které nejvýš anděl spanilý stříbrnou hvězdou svítil v světa noc a „Spasitel se právě narodil!“ nám zněla zvěsť, a člověčenstvu též:

„Buď pokoj dobrým lidem na zemi!“ V tom pastýř na roh píseň zatroubil tam venku v noci jasné, plné hvězd. Já slýchal udiven: mně zdálo se,

že zvuk ten vesmírem se rozlehá, že andělé jej světem nesou kol, že usíná až zlatých ve hvězdách. Pak dárky s milým slovem rodičů

mne posléz kolébaly opět v sen, a chůva Nana, stará Machová, mi ukolébavku tu zapěla svým hlasem třesoucím se, lahodným:

„U svatého Jana teče vodička, napoj mi, má milá, mého koníčka.“ Pak v shluku bloudili jsme bratrském po širých pláních, sněhem pokrytých

a v temných lesích, věčně zelených. A rodné vísky střechy doškové, s nichž rampouchy až k zemi visely, mně čarodějů byly chatkami,

o kterých vyprávěla pohádky mně Nana, konejšíc mne jimi v sen. A jindy rolniček zněl plání zvuk, buď do kostela, nebo k návštěvě,

neb rány pušek lesem třaskaly, doprovázeny lovců halasy. A jindy k rybníku nás svábil led, kde s bratry o závod jsem bruslíval,

až znaven jsem se na led hladký klad, bych pohlížel do růžných červánků, jež na západě plály nachovém za lesem tmavým, modrou Osinou:

a na ledě, jak v bajném zrcadle, se odrážely růžné červánky jak v jasné tehdy mladé duši mé – Též báječné jsem vídal rytíře

na modrou stoupat horu Blanickou, jež zakletou se zdála v dálavě jak v báji tajemný vrch skleněný – A druhdy opět byla neděle.

Tu k sobě zval nás otec laskavý, jehožto tváři vidím doposud, tak spanilou, jak den je sluneční, ač stříbrem kvet mu vlas i plný vous –

a učil základům nás života: „Co nechceš sobě, nečiň jinému,“ jak v Orientě bajném Spasitel pro svět dal zákon lásky veškerý,

jak dítky miloval a žehnal jim. Pak o národu našem vyprávěl, o velké jeho minulosti děl, že slávou svojí hvězd se dotýkal,

až ku závisti zbudil sousedy, již zločinně jej povalili v zem. O velké, svaté Rusi vyprávěl, jež čtyry moře mocně ovládá.

Já v duchu viděl cara bílého, jak na broni on cválá s půlnoci, jak všemohoucí jeho na pokyn se nesčíslná vojska valí v před:

tam přes Altaj, do bajné Kytaje, přes nebetyčný Kavkaz na jihu, přes Balkán chmurný proti Turčínu. A rekové všech kmenů bratrských,

Poláků, čackých Srbů, Bulharů a Černohorců, hrdých sokolů, před zrakem táhli nyní duše mé ve spolku s reky mého národa

a v čele velcí věštci Slovanů – jak dětská kreslila je obraznosť: Náš Kollár, Puškin s Mickiewiczem, Słovacki, Lermontov a jiní též,

ne méně slavní – lýry stříbrné v svých rukou – čela v oblacích – A v prostřed široširé roviny se bílá žena k nebi týčila,

jak socha přespanilá, velebná, a nesčíslné pluky vojínů mávali před ní svými zbraněmi a před ní skláněli své prapory

a k soše hřmělo bílé, spanilé: „Žij věčně, drahá matko Slavie!“