Koruna jak bájných časů na temeni mocné hory, kolem sebe temné bory jako hustý závoj vlasů,
hledíš k nebi, šedá věži Choustnického druhdy hradu. V dálce sok tvůj, Tábor, leží zkusiv jak ty, časův zradu.
Na severu, na východě černají se hory, lesy, se západem v stejné shodě. Hle, tam slunce svitlo kdesi
na šumavské velikány věčně zelené a vážné pohraničné obry strážné, pilíře ty zemské brány.
Hrdě jak trůn pánů z Růže hledíš k nebi, věži vzdorná: nedaleko mrtvých lůže stojí děsná hladomorna,
roztříštěna blesku zlobou, lidmi, druhdy tvými sluhy. Vede posud boj zde tuhý s nelítostnou časů dobou.
Její temné, chmurné skráně, rovny jednou pekel bráně, krášlí poesie zdobou délka věků slitovnických,
délka utrpení lidských. Střemcha vonná s ostružinou ovila tvou zbitou hlavu, jako laur, jenž věnčí slávů
dosaženou krví, vinou, – korunou, jež trny vbodá reku v skráň, jemuž se podá. Poutník hnaný širým světem
zabloudil sem ptáka letem, dumal ve tvých zříceninách mohutných i ve svém pádu. Malebných tam ve skupinách
buky osamělé stály kolem zbořeného hradu: duchové se býti zdály – v bledě modrém luny svitu
z dávno zašlých, slavných dob. Větvemi větérky hrály, jak by jimi provívaly roucha duchů ze blankytu,
hledaly svůj časný hrob. Stkány z lunosvitné příze, jako v běloskvoucí říze stanuly tam nade věží,
která šedou dálku střeží. Po čem prsa dávno prahla, co pne duši básníkovu nepřístupno hmotě, slovu,
v nebesa ta neobsáhlá plná hvězd a věčné krásy: to jak stříbrotkané jasy, jak by duší hudba táhla
nevýslovně bolná, čarná, linulo se v prsa sprahlá, tisklo se, jak slza žárná v oko mé a moji duši.
Ulehl jsem v vonné trávě. Ticho, jež nic nevyruší kolem snilo. Půlnoc právě. Celá minulost ta krásná
nade mnou jak hvězda jasná táhla, sen jak v mojí hlavě minulost, jak bouře žasná: snil jsem o té naší slávě,
nad níž není slávy jiné. Paprslek hvězdy stříbrem se line, po něm pak stoupá, lehce se houpá,
jako ta luna, nebem jež plyne, čarovná víla – jako sen: Spřádá mé snění, které se mění
eolské harfy jak liboznění v minulý dávné slávy den. Paprskem hvězdy nese mne víla výš a výše
v duchů říše, kde se tak klidně, lahodně dýše – jaká to nezdolná nese mne síla? Zdali to pravda? Snem se to nezdá!
Již se dotékám tajemství věčna – stojím to na prahu nekonečna? Kde moje kolébka, kde moje země? Víla mi odpoví – hudba jak jemně:
„Modravá ona mizící hvězda...“
Cookies on Poetry Cove