Vyjeveně pohleděla kolem;
byl to otec, který s trpkým bolem
probudiv ji, hleděl na ni v tichu,
na svou dceru, druhdy svoji pýchu,
nyní přemoženou žalem, bledou,
jako hříšnici když na smrt vedou.
„Pozdě-li již, otče?“ zašeptala.
„Půlnoc právě; ty jsi chora, dítě,
jakýs divý sen tě lapil v sítě.“
Věra posud v polosnu se zdála.
„Již jest mrtev?“ vzchopivši se zpola
prudce na loži svém na to volá.
„O kom mluvíš, dítě?“ tvář jí hladě
ptá se otec, slzu maje v zraku,
která vyplynouc jako hvězda z mraku
perlou mizí v stříbrošedé bradě.
„O kom? o něm, o Ctiboru jatém,“
Věra dí, nach zaplál v líčku zňatém.
„Ty jej miluješ? O, dítě, běda
jemu pomoci se více nedá –“
„Půjdu k pánu, padnu na kolena,
smiluje se –“ praví rozechvěná.
„Smiluje se jistě, ačli lidsky cítí;
řeknu mu, že nelze mi zde žíti
bez něho – já půjdu na tom místě –“
„Upokoj se, půlnoc přešla sotva.“ –
Půjdu tedy k němu zítra jistě.“ –
„Strhá-li se poslední ta kotva?“
otec s úzkostí děl v oku, v líci,
považ, my jsme oba katolíci,
on pak Husita, ba Táborita,
jemuž pán můj nikdy nepromine
porážku svou dnešní – on pak zhyne!“
„Zhynu s ním!“ dí Věra. „Mně však svítá:
Poslyš, otče, kdyby změnil víru –
odpřísáhnul?...“ „Toho neučiní,
znám je všechny; bude jako jiní!“
Kdyby ale k vůli mému míru. –
lásce mé – já prosit budu vřele
jménem lásky – Krista Spasitele.“