„Kdo jste boží bojovníci“ pěje vojsko vítězíci, nad kterým se kalich vznáší krvorudý, v černém poli.
V brzce širou vlastí naší Žižkův buben zahlaholí, jako z jara ohlas hromu hučí korunami stromů.
Prsa kynou, oko blyští vírou pevnou, jako skály, o které se moře tříští, když se příboj k břehům valí.
Dílo slavné dokonáno. Mikulášem pánem z Husi slavně bylo bojováno: Oldřich s hanbou prchať musí.
Pravý ráj, ten přechod jara svěží vnady v léto parné, v kterémž něco z obou hárá jako v mladé žínce švarné:
vše to tisklo v kraje širé nádech snivosti a touhy, tak že srdce v slasti čiré mní zde zříti obraz pouhý –
z dětství svého, snů svých z mládí – vroucí lásky, než nás zradí. Modro lesů na obzoru, modro vody v šeré dáli,
hora stíhající horu, jako by se dobíhali ve hrách dětských družka s druhem, zavíraly polokruhem
široširý kraj ten smavý, na němž slunka zásvit hravý kouzlil soulad jako v líci milované vroucně děvy
povždy nové kouzlí zjevy výraz duše mílující. Na cimbuří mocné věže starý hradní dálku střeže.
Přísným okem, přes něž sivé obočí se převěsilo, hleděl do té dálky snivé, jak by jej cos poděsilo.
Jasně temné jeho oko stopilo se přehluboko v kotlinu tu, krásy svěží: nehledělo na tu krásu,
nýbrž bráníc slunce jasu zřelo tam, kde Tábor leží. Pošinul on biret tmavý v čelo svojí šedé hlavy,
aby viděl ještě lépe: „Což dnes oči mé jsou slepé?“ zamumlal pak mezi zuby. „Jak pak může vítěziti
on, jenž nyní zemi hubí, Žižka, když mu nelze zříti?“ Svěží větřík zadul v horu, stařec v plášť se halil úže.
„Opět v smutném rozhovoru? Jak jen sám zde býti může?“ za ním ozvalo se hlasně, jako zvonků znění jasně,
zároveň kol šíje muže ovinulo děvče rámě: děvče, svatý obraz v chrámě, kypré, svěží jako růže.
Přes šíj sedícího otce nakloníc se rychle nato vtiskla polibek jak zlato v ústa jeho, něžně, krotce.
„Dobré jitro, otče drahý, snídaní již na tě čeká. Pověz mi, co tě tak leká? Očekáváš posla z Prahy?“
Při tom děva laškující líbala mu starost s lící. Pousmál se stařec vlídně – kdož by neusmál se blahem,
kdo by zíral škarohlídně čta v tom tmavém oku vlahém tolik lásky, dobra, víry, kdo by neusmál se blaze,
komu Bůh dal v jeho dráze najíť taký poklad čirý dětské lásky, oddanosti, krásy, mládí, jakých hostí
málo v sobě svět ten širý? Pohladiv jí tmavé vlasy políbil ji v čelo bílé, zahleděl se v oka jasy,
v půvaby ty roztomilé. „Ano, čekám posla z Prahy, milé dítě,“ zahovořil, při čemž zrak svůj v její nořil;
„místo něho zřel jsem vrahy zvedat meč svůj, břitký, nahý. Víš, že dávno posla čekám, jenž má přijíť pro nevěstu.
Znáš však nejistou též cestu, proto se o něho lekám. Kolkolem své Tábor sítě rozestřel jak pavouk černý,
proto lekám se, mé dítě, že snad zhynul Bořek věrný.“ „Ustaň, otče, nemluv dále, poblednuvši zašeptala,
a jak bez dechu zde stála. „Co tě leká nenadále?“ odhovořil otec starý, hledě bystře na svou dceru.
„Dávno mlád už nejsem, věru doba rodí náhlé zmary, neustálé nepokoje. Nejistota, zhouba boje –
jako bouř, jež všecko ničí, zemí třese kol a syčí. Bořka znáš po dlouhou dobu; dobrý jest a mladík švarný,
otce svého syn to zdárný, jenž nepřečkal časů zlobu. Válčil, padl pod Žižkovem pro toho, jejž králem zovem.
Pro svou víru, vlast a krále válčí jeho syn též dále. Já pak učinil slib svatý, že svou dceru svěřím synu,
který ničí kalich klatý.“ „Ustaň otče, sice zhynu,“ uděšená vypravila ze sebe tu jeho dcera.
„Celý den jsem s tebou byla, chci být s tebou do večera. U tebe mi blaho zkvétá – co mi do celého světa?
Snad mne odtud nevyháníš?“ – „Ty mé srdce bolem raníš, stár jsem; Bořek v službě páně nastoupí kdys moje služby.
Odevzdav tě v jeho dlaně nepocítím více tužby, umíraje spokojeně odejdu k nebožce ženě.
Či snad – nedej velké nebe – či snad bez mé vůle jiný odvážil se klamat tebe?“ – Není, otče, při mně viny,
nač mne soužíš, nač mne mučíš? Tys mi pouze duší milou: k lásce žádnou světa silou srdci k srdci nepřinutíš.“ –
Při tom štkajíc, tváře růžné ukryla na prsou jeho. „Nezná posud srdce mužné, nezná přání milostného;
pravdu má; zde z žití rána jak ta jedle nehlídána rostla bez vší vášně, touhy, život lidský jest však dlouhý,
nezná ho, až jednou zkusí. Zkušenost pomoci musí, dříve, nežli zavru zraky.“ zahovořil stařec k sobě,
hledě dívčí na rozpaky. „Pojďme; dosti času tobě; pravdu máš; jsi ještě mláda; já tě nevyháním, věru,
vím, jak mne máš, Věro, ráda,“ řka to, políbil svou dceru, ještě jednou v hladké čelo, které záři vstříc se skvělo;
načež, pousmáv se na ni, růžnou jak to jitro ranní, které na východě hoří. sešel s věže do nádvoří.
Cookies on Poetry Cove