V komnatě ticho, lampa tam hoří,
noc již v půlnoc přechází.
Na loži dívka ve sny se noří
sny plné trudných nesnází.
Ctibora vidí vítězně z boje
vracet se vesele na koni k ní:
„Nesu ti, Věro, památky dvoje,
pospěšme, než se rozední.“
Do kaple hradní kráčejí dolů,
otec jim sotva stačí již,
ženich a nevěsta vedou se spolu,
stoupají po schodech níž a níž.
V kapli je temno, jen u oltáře,
kde na ně duchovní dávno již čeká,
magická, bledá proudí se záře –
těší se Věra a zároveň leká –
nebo v té záři, pro živé nebe –
rakve jsou černé dvě vedle sebe.
Již stojí před knězem, ruce jim pojí,
na to jim vážně na rakve kyne:
„Kdo věří v něho, ten nezahyne.“
„Snáze nám pospolu kráčeti v boji,“
Ctibor dí s podivným úsměvem k ní.
„Hle, to je naše svatební lože,“
vede ji k rakvím... „Všemocný Bože!“ –
„Probuď se, Věro! Ta v horečce sní!“