Plný dvůr koni a lidmi se vlní; Oldřich, pán z Růže, se navrací z boje; do síně kráčí, již jizba se plní bojovným zástupem rozličné zbroje.
Řinčení ostruh a surové hlasy, klení a rozhovor divoké chasy, raněných steny zněly tak strašně smíšeny s výbuchy divoké vášně –
rozlehlým dvorem bez ladu skladu kroužily po síních širého hradu. Do bytu hradního pan Oldřich z Růže v brnění zlaceném vkročil teď pádně:
„Zde ti ho vedu! Tohoto muže, který mne v ležení napadl zrádně – sotva jsem vyvázl s hanbou a škodou – potok byl krve pln, jak bývá vodou;
Mikeše z Husi jest rukou on pravou; nyní ji v hrsti mám – nedám ji zpátky, kdyby mi dával zaň veškery statky. Starče, ty ručíš zaň vlastní svou hlavou.“
S výsměchem divým se zajatci rouhá, který ač spoután a poraněn v boji, stál jako pravý rek podobojí – bohatýr klidný, hrdý a mračný;
vida jak na vzdech jest nepřítel lačný, nehnul ni brvou – socha to pouhá. Vysílen, bolestí přemožen, bledý, nesklonil před pánem mocným své hledy.
Zdálo se, oheň že v očích se množí, promluvil na to, jak bojovník Boží: „Sám jsi ty zrádce, Oldřichu z Růže, nehoden poctivé pravice muže.
Kulhavý dříve již na jednu nohu, okulhavěl jsi též o Pánu Bohu. Můžeš mne mučiti, páliti, stíti, v tvé kůži nechtěl bych přec nikdy býti.
Ty zemřeš proklínán, beze cti, víry, zradil jsi národ náš a kalich sirý. Mne pojme v náruč svou po krutém boji slitovník věčný a rány mé zhojí;
duše tvá, černější noci, tak vzteklá, poletí s krkavci do výhně pekla!“ Pobledl více a sesinal v tváři. – „Životem splatíš mi, nestoudný lháři!“
zasípěl pan Oldřich divokým hlasem. „Zavři jej, starče, hned do hladomorny o chlebu, vodě; já poptám se časem, jak brzo skrotl ten Husita vzdorný!“
„Pane, on poraněn, poraněn velmi“ – hradní se pokorně odvážil slova. Pan Oldřich zasvítil očima šelmy, zaskřípěl zuby a rozkázal znova:
„Snad tě tvá hlava již na pleci mrzí? Pomohu, starče, jí ku klidu brzy. Mám také chléb pro tě ve věži, vodu! Sloužil jsi věrně vždy mému zde rodu –
to jen tě chrání, nuž, nestav se vzdorně – vari, již ku předu, ke hladomorně!“ Výkřik, jak v hrudi kdy srdce nám puká zazněl tu za nimi: dívčina mladá
jak bříza podťatá, bez dechu padá – jako by něžná ta, slábnoucí ruka kolena pánovi obejmout chtěla v prosbě za zajatce – v tom zkameněla.
Zachvěl se vězeň: „Ta ukrutná muka neuspořil jsi mi, veliký Bože“ – zrak jeho k nebi zřel, bolest to pouhá. „Staň se tvá vůle, jen sketa se rouhá!“ –
„Odneste omdlelou na ono lože; zajatce odveďte! Máš hezkou dceru, věrný ty hradní, ba na moutě věru!“
Cookies on Poetry Cove