Neznáš dráhy ptáka vzduchem
nevyslídíš cesty hada,
nezabráníš, lásky ruchem
když lnou k sobě srdce mladá.
Z jara musí růže kvésti,
z jara pták své hnízdo staví,
srdce dívky pták je hravý,
který v lásce hledá štěstí.
Přileť, sokole můj smělý,
přileť k zavřené své druži!
Toužím po tobě den celý,
vždyť Bůh vdechl lásku v růži...“
Tak si vzdechla děva nyní,
osamělá na cimbuří.
Náhle zrak svůj rukou stíní,
zdá se, že se obzor chmuří,
za lesem že bouře duní.
Přec kol jasno, nikde mraku,
klidný kraj sní na výsluní.
Náhle dívčímu se zraku
mrak zdál býti podezřelý:
blíže on se, blíže valí,
přes hory a přese skalí,
z něho blesk se nesl skvělý –
časem hromy zaduněly.
Není tě to mračno více:
zdá se, že to v černém lese
po zemi se bouře nese –
„Ha, to naši prchajíce!“
Za nimi se ženou prudce
vítězící Táborité,
jako krupobití líté,
v předu na broni jich vůdce.
„Ha, tam Ctibor!“ poznala ho
v bleskotu a hrůze seče
podle svíticího meče,
každou ránu prodá draho.
Na Oldřicha, pána z Růže,
kalicha a vlasti zrádce
žene, již jej stihnout může –
zdá se ztracen, mocný vládce.
Tu se z hradu tajné brány
zástup bojovníků rojí;
nevidí je podobojí,
až když vzadu napadeni.
Odrazili zrádné rány.
K ústupu však na znamení
udeřily zvučné trouby,
davše dosti poučení
pánu z Růže dílem zhouby.