Jak by hrom udeřil náhle,
probuzen jsem ze snění
v šíleném jak domnění,
že mé hrdlo, žízní zpráhlé
volá po vodě – a krvi,
která svobodu vždy mrví –
mru, a přece volám vzdorně:
„Přivalte si na ta naše těla
hory z Krkonoš a ze Šumavy,
zvednem přece čela naše smělá,
bychom vešli ve chrám věčné slávy!“
Zbudil jsem se ve vonné zas trávě.
Ticho, jež nic nevyruší,
kolem snilo o minulé slávě,
hudbou doznívalo v mojí duši.
Patřím k obrovité věži,
která šerou dálku střeží:
zdá se mi, že vidím stíny
milenců se míhat nad ní;
stojí tam snad starý hradní,
mstitel Oldřichovy viny?
Sovy hlas tu zazněl zdlouha,
jako smích, jenž mukám mým se rouhá.
Pověst ta však, s oněch výší zvěsti
zpět se nese, třesoucí jak tón,
od země té k hvězdám všehomírem,
ztracené jak štěstí bolné jesti –
k zemi zpět se nese její skon:
jako stříbrozvuký večer zvon
od země zní k hvězdám v světě širém.