TÁBOR.

A sedím sám, jak před dávnými lety, kdy písní mocný příboj v mojí hrudi jak bouře divé hřmění dal se v lety. Snad poslední to ozvěna se budí

již v hrudi mé a střásá pozdní květy mně do vlasů, co v hrudi vulkán pálá, již s pola vyhaslý: již tichne řev, před okem duše žití lidstva zjev

se rozvíjí, ta bolest jeho stálá. Jak cizí by to byla, ne má bytost: ni naděje, ni zoufalost jest ve mně, ni ochablost, jež doprovází sytost –

ne! Pod mou nohou mizí nyní země, já všehomíru tuším obrovitost, ji objímám, ač vím, že jsem jen prachem, ba ničím u srovnání s oním věčnem,

jež pojme mne v svém ruchu nekonečném a zničí, přetvoří – a oblékne zas nachem. Ni slávy mam, ni cetky malicherné, jež marnost lidská na sebe si věsí,

víc nezkalí mé duše zraky věrné, mě pekla hrůzy více nepoděsí neb zřím v to moře věčna bezeměrné, kde zlo a dobro v nekonečném boji

hřmí o sebe jak hukot bouře věčné, jak střídají se v pásmo nekonečné smrt s žitím, které proudí k svému zdroji. Když zdánlivě zde jednotlivci hynou,

tak jako kapky v řece jen se mění a proudí v moře, z něho zpět se vinou jak pára k oblakům. A s nimi v bouře znění jak vláha tíhnou v zem. Pak zpět se řinou

jak prameny zas v řeky, ty pak v moře: tak v stálém život třímá koloběhu země k moři – od moře zas k břehu a v něj se věčně mísí smrti hoře.

Je to tam skála hory nebetyčná? Či postava to jakás obrovitá, jak vzdoruplna – hrůzy – přec však sličná? Hle, moře života se divě zmítá

dol ní, až k nebi lítá pěna ryčná: však socha pevně hledí v nebe vzhůru jak zosobněný vzdor. Tak zírá v příští jak s pohrdou, zří, jak se vlny tříští

i u nohou o skalnou boků kůru. O vlasti má, o člověčenstvo celé! Co jest zde chvilka, miliony věků? Můj národe! Tys též byl boji v čele,

Tys účasten byl jeho divých vzteků a cítils ve svém srdci – Spasitele! Již skončen úkol Tvůj? Zda jesti psáno, žes dohrál již v té velké tragédii,

jež nedohrána – jejíž zvony bijí kol nás až dosud? Komu určit dáno? Ty žiješ, ale letíš opět v dáli, jak vrak v tu bouř, jež kolem Tebe kypí

a budoucnost se v temno věčna halí – Já slyším v bouři sténat větve lípy, pod kterou kles’ jsem moře na úskalí, Jest posud noc – však probouzí se ráno

a přijde den! Den člověčenstva spásy, kdy hymny vítězné kol zahřmí hlasy jak jednou z Golgaty: „Jest dokonáno!“ Jest dokonáno! Národe můj drahý,

zda uslyšíš tu hymnu vítězící? Zda na Tvé krví, potem vlhké pruhy svobody slunce povznese svou líci? Či nezdoláš své nelítostné vrahy

a mrtev budeš, když svět kolem Tebe v ten nový život kypící zde zkvete – pro kterýs trpěl v bouři tisícleté, pro kterýs – umíral v své vstoupí nebe?

To nevím. Vím jen, že jsi posud živý, žes darmo netrpěl a neumíral, vím, že je smrti přelud pouze lživý, že prapor zvítězí, jejž v pravici jsi svíral,

než podlehnul – ač vykonal jsi divy! Jak Roháč bojoval jsi na Sionu když padl Žižka! Sirotci jsme jeho! Vždyť jednou z moře věků zbouřeného

zazáří Sion, jemuž není skonu. Zřím okem věštce do věčnosti proudu: Ne! nemůže mne sklamat věští síla, ni posměch, pochyby a hana bloudů:

Již věky pílí k dokončení díla Svobody, Lásky – k poslednímu soudu: ba znovu oživne i mrtvý kámen, ta všechna hesla nesmrtelná, skvělá,

jež ve smrt hnala pokolení celá, se vtělí jistě v život věčný! – Amen.