Tak se před jeptiškou neslo
uplynulé mládí celé:
Jitřní hvězdou vzešlo skvělé,
padající hvězdou kleslo.
Viděla pak v duchu sebe,
jak se stala řeholnicí,
aby usmířila nebe
rovna Máří kajicnici.
Rozdala své statky hojné
na úmysly bohabojné,
ostříhala bujné vlasy,
v klášter pohřbila své krásy.
Přísnou kázní, trýzní těla,
na vše zapomenout chtěla:
Marně! Jako stín se vleče
za tělesem v slunce svitu,
tak zří často v noční tiši
dýku v prsa mládce vrytu,
ránu, z níž krev proudem teče.
Zvolena jest abatyší
pro svůj rod i pro své ctnosti.
Darmo se však modlí, postí:
O půlnoci zase slyší
vzdechy jakés, šepotání;
Adamův to hlas je milý,
plný lásky i v té chvíli
děsné – v samém umírání.
Stálá trýzeň duše, těla,
podlomila její síly:
černý druhdy vlas se bělá,
tělo víc a víc se chýlí.
Před časem již zraje k hrobu:
cítí blížiti se dobu,
na pravdě kde stane boží.
Smrti poslové se množí
kvapem, jako v bitvě děsné
porážka kdy dokonána:
Pod ranami vojín klesne,
cítí – sotva dočká rána.