Širý kraj se v dole jeví. „Hle, již říši mou lze zříti!“ Mládci tuhne žilobití, sní či bdí? On dobře neví.
„Tvoje říše – v Dubu Českém?“ „Čekal jsi ji nad nebeskem? Bláhový! To žert byl pouze, pravda ale mojí touze.
Celý kraj ten, kam zříš hledem, patří mně: Ty se mnou vládni! V okénku, hle, kaple hradní světlo plane v jase bledém.
Kněz tam na nás nyní čeká. Po oddavkách v okamihu odletíme dále, k jihu, v lásky říši. Co tě leká?
K jihu, v jara věčné plání. Proč jsi zastavil však koně? Spěš! Vždyť budem dole v honě – Uzda padá z tvojich dlaní!
Ty mě děsíš svojím zrakem, zlověstným je přistřen mrakem: Proč tam hledíš, v ony strany?“ Stanul kůň, a skoro rázem
sestoupili oba na zem. „Tys Regina z Isolani?“ – ,Ano, jsem, co při tom zlého?’ – „Snad se lekneš jména mého.
Že jsem sedlák, myslíš asi: Adam z Vartenberka slovu. Byly kdysi také časy – nepovstanou nikdy z rovů –
kdy kraj, jenž zde na dohledu, patřil nám – tož mému dědu.“ – ,Aj, tím lépe!’ V udivení Regina dí z Isolani.
,Žádné překážky víc není, sám když patříš mezi pány.’ – „Děd můj pozvedl své zbraně pro vlasť, víru proti králi.
Vyhnancem sám umřel v dáli, vyhnancem i já jsem také!“ ,Císař smyje viny všaké: milost neodepře tobě
za to, co děd spáchal v zlobě!’ „Lid můj po svém Boha vzýval. až tvůj otec, krví rudý chtě prý vyplenit ty bludy,
v kostel svůj je kázal štváti fenami, jež vedli kati: Sám se na to v smíchu díval, jak je psi a kati rvali!“
Umlknul. A oba stáli proti sobě jako cizí – srdce dvě, tak čistá, ryzí – stvořená jak právě k sobě.
Ticho kolem, jako v hrobě – ticho kolem, jenom v dáli sova houká v lesů klíně, v močále kdes na dolině
žáby sobě skřehotaly. Přes měsíc se mračna hnaly z temné tuče*) odervány, která zticha nad obzorem
nad lesy se nesla horem. Bouř zní časem jako hrany. Oba stáli proti sobě. „Nevím, co můj otec činil,
zdali právem jsi jej vinil – věčný sen sní dávno v hrobě. Zdali za otce já mohu? Chybil-li, to zanech Bohu –
on ví, co je pravdou, hříchem.“ ,Dobře díš: však ona chátra, již tvůj otec psy dal štváti, ctí mě jako svého bratra.’
Nyní dívčin hlas zněl smíchem šíleným, jenž hrůzou chvátí. ,Mohla bys mě milovati – českých bratří vyznavače?’
Chvatně jako plaché ptáče uděšené dravcem, vrahem, mluví dívka přerývaně: „Břitký hrot viz této zbraně.
Stop ji třeba v srdci drahém, nech mi potom zvoní hranu – miluji tě, nepřestanu!“ On jak socha stojí, hledí,
němá ústa slova nedí. Kde jest, dívko, tvoje pýcha? Na kolena nyní padla, mluvíc k němu vroucně, zticha:
„Moc, jež v srdcích našich vládla, vládne posud! Co nás dělí? Víra naše stejně čistá, v jednoho věříme Krista!“
Bolně se jí rtové chvěli. „Což mám pro ten život celý – pro věčnost tě ztratiť zase? Není možná – smilování;“
děla v něhyplném žase: „Odřekni se víry svojí – kněz nás ještě dneska spojí.“ Adam smutně hleděl na ni:
Nikdy v té ji nezřel kráse; zrak se kloní znenadání k zvyklé její břitké zbrani, jež jí tkvěla v zlatém pase.
Náhle prones v odhodlání: „Za veškery světa slasti, neopustím svojí vlasti – nezradím svých otců víry!“ –
„Otců víry,“ vzdech kraj širý. Jako vymrštěna střelou dívka vzhůru vyskočila, jak by dřímající síla
vzkypěla v ní krví vřelou hrdých pánů z Isolani: „Muži drahý, milovaný, poslední to slovo tvoje?“
Čarokrásná je v svém bolu! sám že Adam unesený nepomněl, co tyto změny mohou přinášeti spolu.
Zahleděl se v vytržení na tu čarodějnou vílu – Ona ruší jeho snění: „Odřekni se svojí víry –
pro mou lásku,“ děla temně. ,Ani za korunu země lásku tvou, ba svět ten širý –’ Nedokončil – blesklo cosi...
Jako strom, jejž bouře kosí, klesl jinoch ušlechtilý s utajeným vzdechem k zemi; zbarvily se roucha lemy
vřelou krví v stejné chvíli: Běda! Břitká dýka tkvěla v prsou ubohému hochu. Stála proměněna v sochu.
Náhle klesla podle těla, vzala v náruč hlavu bledou, celovala ústa, líce, kadeřavé měkké vlasy...
Kam tě myšlenky tvé vedou? Neprobudíš, dívko, více ku životu mrtvé krásy! Marně voláš zašlé časy,
navždy odešel tvůj druh. K nebi zeje v prsou rána, pusta jesti sličná schrána, v které spanilý dlel duch.
„Odpusť, odpusť,“ volá ona. nevýslovný bol ji kruší: „Nezvedne se tmavá clona, která kryje taje smrti,
nepřivolám jeho duši? Šílenství mě, Bože, zdrtí...“ Marně odpovědi ždála. Posléz němá, děsná vstala:
„Konala jsem tvoji vůli, Pane věčný nad nebesy? Bdím? Či žiju v děsném snění?“ Jasný blesk v tom mračna půlí.
Nářek dívky zoufající mísil se ve bouře znění; sterou ozvěnou zní v lesy: „Zhynul – zhynul, již ho není!“
Zašuměly širé hory jako ve snu rozhovory, ozvěnou zní hlaholení: „Zhynul – zhynul – již ho není!“
V potůčku, slyš, vlna vlně šplouná, šepce tajeplně: „Již ho není – není – není...“ Jako přelud v záři blesků,
jejžto Litice zlé honí, zříti dívku na komoni k Dubu hledat temnou stezku...
Cookies on Poetry Cove