Kde se rodíš, báji zlatá,
nevystihlá lásko svatá?
Za mořem-li, za horami,
v nebi jasném nad hvězdami?
Žár tvůj v rozkoši hned hasne;
touhou ale, vzpomínkami,
protivenstvím, tajným hořem
vzplaneš svitem hvězdy jasné,
zářící nad věčným mořem.
Denně vídali se znova,
luny svit kdy stříbřil břehy.
Mladá srdce nával něhy
spojil v pouta démantová.
„Nuže, spěšme do mé říše,“
zašeptala jednou tiše.
,Do tvé říše?’ děl jak ve snu.
„Tam vše věčným jarem dýše,
prožijeme lásky vesnu,
celý život jako v báji,
jako prarodiče v ráji.
Odvedu tě. Oř můj čeká,
větrem vzletí do daleka.“ –
,Ach, tys přece Melusina?’
Dí on, na srdce ji vina.
Kráčejí tak v šepotání
tam, kde oř již nemá stání,
na bělouše jinoch sedá,
dívku v náruči své zvedá.
Věrny komoň dal se v cvaly
lunojasnou nocí v dáli.
,S bohem, rodné hory, lesy,
žírné nivy, drahá máti!
Čekají mne věčné plesy –
nevím, zda se syn tvůj vrátí...’