Ani šelest. V tichém ruchu hodina již přišla duchů. Lampa svítí. Matka boží hledí vážně v smutku dolů
na Syna, jenž hyne v bolu, na hlavě korunu z hloží. Ticho vůkol o půlnoci. „Sprosť mne viny, v tvé jsem moci!“
Kolem kříže ruku vine: „Chraň mne, mocný Hospodine!“ v pláči volá abatyše. „Hospodine, Hospodine!“
ozvěna zní kolem tiše. Mrákota se nad ubohou v smrtném spánku rozevírá... Mizí cela. Pláň, hle, širá –
kráčí po ní bosou nohou. Vidí do širého kraje; osení kol bujné zraje; za ním, rovny mračen pruhu
černají se širé bory; na obzoru v polokruhu nebetyčné strmí hory; nejzáz – horské říše král –
šerý Ještěd vážně stál. Zde u cesty, zde to bylo: zde kles, raněn její rukou. Dřevo spásy místo krylo.
Ha, co vidí? Novou mukou srdce proniknuto krutě – Ó, co vidí? Co to leží pode křížem nepohnutě?
Tělo mrtvé, mladé, svěží! V prsou vetknuta je dýka, z rány rubínem krev teče! Poznává již nebožtíka;
klesá, blíž se k němu vleče: „Bože, v lásce neobsáhlé, odpuštění, smilování,“ volá v vroucím celování.
Tu však jinoch povstal náhle: Vymknul se jí ze objetí, načež jako tajnou mocí pozvedal se v lůno noci,
hle, již v oblak siný letí – mizí... Ona za ním touží: „Odpusť!“ Zoufale v noc volá. Tajnou mocí ode země
pozvedá se náhle zdola, hruď se touhou, bázní ouží – již již letí – v mrak se hrouží – pod ní mizí hory témě...
Beztvárné vše kol ní plyne: Mlhy, mračna, jako v bouři zdola vinou se a kouří. Hle, tu světlo zdáli kyne.
Znenáhla zří: v jasné výši, v skvělé záři nad oblaky trůní soudce světa říší; ona cloní před ním zraky.
Z jeho vlídně přísné tváře plyne ona světla záře. Kolem trůnu archandělé, cherubové v záři skvělé.
Na temeni hory svaté anděl držel váhy zlaté, misky byly démantové: Na nich vážil ctnost neb hříchy:
pravdu, jak ji lidstvo zove – pravdy věčné pablesk lichý. Pode trůnem věčné slávy zříti nesčíslné davy:
milionů miliony mizí – jdou – a mizí zase podle trůnu, v tmě neb v jase, jako víří hudby tony.
Zdá se bídné kajícnici, že ty miliony zraků, že zář nesčíslných lící jsou jak tuče bouřných mraků
všechny na ni obráceny: mizí síla hříšné ženy – „Zavržena pro vše časy –“ zdá se jí, že slyší hlasy
s výše zníti v hromů zvuku; vzpíná vzhůru k soudci ruku: ruka rudá – zkrvavená; ke trůnu se plazí žena:
„Odpustil jsi Magdaleně pro velikou lásku její, odpusť mně též, bídné ženě.“ Cítila, že shůry lejí
paprsky se víc a více, cítila, že svaté líce k zpovědi ji vybízejí – beze slova – pravdou pouhou.
Přede trůnem Pravdy svaté pojal cherub váhy zlaté, na nichž váží ctnost neb hříchy: v jednu misku démantovou
hodil zlatý vínek lichý, který lidé slávou zovou; V druhou ruka srdce kladla, jehož lásky plamen tichý:
Hle! Hned miska dolů spadla. Hlas tu zazněl s trůnu spásy, který přečká svět i časy, hlas tak jasný, lásky plný,
jako svaté hudby vlny. „Jenom láska spasí tebe!“ Nepozvedla líce vzhůru: „Nehodná jsem lásky nebe,
andělských nehodna kůrů...“ Náhle čela skloněného dotknula se jemně ruka; jí ze srdce ztrýzněného
jak by někdo snímal muka... Známá ruka – Zvedla líce: v miláčkovo patří líce, oblité však jasem s výší,
proměněné světla říší. „Vstaniž! dost jsi přetrpěla!“ Zář se víc a více skvěla. ,Smím-liž –’ šepce ona – ,výše?
V nevystihlé světa říše? Odpustils mi?’ „Duše drahá,“ dí jí Adam, „v říši blaha zde vše rmuty světa mizí;
zde jen láska čistá, ryzí, beze stínu výš nás nese: Věz, že k světlu duše žádná bez lásky se nepovznese!“
Povznášel ji výš a výše, jako pravé štěstí dýše v rytmu hudby slavně, tiše tam, kde Pravda světovládná.
„Odpouštějí se ti hříchy,“ dí jí Soudce všehomíra, všemocný, však mírný, tichý: „Spasila tě láska, víra...“
Cookies on Poetry Cove