Velký měsíc, plný, jasný nad lesy se vznesl tiše, stříbrem otkal kraj ten krásný, hory, les jak bájné říše.
Mlčí noc. Jen z lesu hloubi časem povzdechem to znělo, jako by tam z temna doubí cosi k hvězdám jasným spělo.
Mlčí kraj. Noc letní, snivá, teplá, vlahá spřádá dumy. Moře hvězd po nebi splývá, tiše větřík časem šumí,
vzdaluje se a zas blíží. Měsíc v potoku se shlíží, který bublá blízko chaty. Vrba, kloníc nad potokem
peň svůj vetchý, hrbolatý, zdá se plynout stříbra tokem, na ní mech – to háv je zlatý. Aj, kdo nad potokem sedí,
snivě v jeho tůni hledí? Jinoch se to v dumy hrouží, sám bůh ví, kam myslí touží. Zří snad rusalek tam sbory
v duchu tančit, v svůdném reji. slyší slastné rozhovory, jak si hrají, jak se smějí? Slyší, jak ho k sobě vábí
štíhlé děvy v mlhy říze, jemnější jež nad hedvábí z luny svitu tkané příze? Děva s hory čarolící
s loutnou zvučnou, zlatostrunnou tká své rysy touhy runou v jeho srdce milující. Již ji v duchu vidí zase,
slyší zpěv, strun svůdné znění, hra si v rozpuštěném vlase: Vzbudí se – a už jí není. – Opět sní. A ejhle – ona!
Na hlavě se cosi třpytí kolem čela jako spona: Koruna to zlatem svítí. Muška svatojanská plane
na koruně čarné víly; roucho splývá stříbrotkané – nevěsty to závoj bílý – přepásané zlatým pasem,
jejžto zdobí drahokamy, jenž se divným svítí jasem, jak šupiny hadí samy. Blíží se; však beze ruchu,
královna to jistě duchů: Jak je čarokrásná nyní, jaký výraz touhy v oku, které temné řasy stíní:
Takto v bezedném se toku obrážejí hvězdné výše. Sklání se – on sotva dýše: Vidí přelud? Obává se,
že zas prchne ve své říše. Neviděl jí v také kráse, nadzemský to zjev je věru – či to sen je v luny šeru?
„Přicházím si pro tě sama,“ stříbrem hlas mu zvoní v duši. Srdce jeho bouřně buší... „Přicházím si pro tě, hochu:
Nechci tobě býti kněžnou, chci jen tvojí lásky trochu, chci ti ženou býti něžnou –“ Ucítil, jak ruku sněžnou
vine jemu kolem šíje... Činí stejně v rozechvění, srdce bouřlivě mu bije: „Tys to! Přeludem to není?“
S jásotem tak zvolal vroucím, celoval ji na rty smavé, oči líbal, vlasy tmavé v plání lásky přehoroucím:
„Rci, že má jsi, navždy, jistě!“ ,Stála bych zde na tom místě?’ „Po tobě jsem zmíral touhou!“ ,Bez tebe svět pouští pouhou.
Často sama, v tmavé noci slýchala jsem šelestění – Kdo to? Nikoho zde není. Věděla jsem: V tvé jsem moci –
U mého jsi lůžka stával, ve snu se mnou v ráji hrával, šeptal slova taje plná, jako šumí o břeh vlna...’
Cookies on Poetry Cove