Jarní plání plno touhy,
plno lásky táhlo krajem,
pomíjelo, sen jak pouhý,
že zem kdysi byla rájem.
Denně na temeni hory
zaznívalo čarné pění,
zapadalo šeptem v bory,
jak mře všecko v zapomnění:
Co v nás včera vášní plálo,
dneska se nám snem jen zdálo:
Po nás – v pohádku, se mění.
Marně dívka ždala v touze
jinocha, jenž milost její
darovanou odmít pouze.
Lásky ale čaroději
zdařilo se okamžitě
zavít srdce v různé sítě.
Mužnost spanilého mládce,
obrážená jeho zory,
pokořila dívčí vzdory:
Srdce ucítilo vládce.