Svatojanský broučku
sviť mi nocí máje
v zahrady a háje –
květný sad:
veď mne polehoučku
ke studánkám tmavým
k dobrým Vílám hravým
v bajný hrad.
Křišťálové stěny,
průhledny tam oku
na dně řeky toku
hlídá drak;
v nich jsou uzavřeny
nesčíslné divy,
které nezří živý
lidský zrak.
Po měsíčné přízi
pustím já se v tůni
dobrých Vil kde trůní
královna;
zvuk jak stříbro ryzí
bude hudbou pěti,
zvěstí vyprávěti
mnoho zná.
Labe tok se snoubí
jarý muž jak s ženou
s družkou stříbropěnnou
z věčných dob:
mnohé dílo zhouby
prozradí nám vnadně
v říši Vil kdo na dně
našel hrob.
Zoufalá kde ruka
strhla žití pásku,
zhrzenou kde lásku
uštknul had:
milence kde muka
vedla do náručí
valem vln, jež hučí
v bajný hrad.
V nádherném tam sále
zas je najdem spolu
bez bázně a bolu –
blaze jim!
Růžný úsvit stále
hrá jim jako zora,
světa nelad s hora
nezní k nim.
S křišťálovou stěnou
vlnky laškující
kolébají snící
v věčný mír:
vodou stříbropěnnou
rybky šupinaté
jako hvězdky zlaté
vedou vír.
Ponořme se směle
v šumící ty vlny
v hrůzný, kouzlaplný
vody proud:
šepcí báje skvělé
z dávných dějin vlasti –
nuž, chcem do propasti
s nimi plout.