Proslov.

Ne ctižádosti přelud vede mne, že ještě jednou dotékám se pera, bych zobrazil ty doby dojemné, v nichž rozkoš kyne mládí tisícerá –

též zvěsti nechci básnit tajemné: než kreslit chci, jak z rána do večera ten každodenní život nám se jeví, jak vznikají a mizí jeho zjevy.

Má píseň prostáť, jako šumot vod, jak polní kvítí, nezhýčkané, prosté, jež na lukách, jak ptáčat chorovod, jen rukou boží pěstováno, roste,

ve všední stejné den, jak v boží hod; jak nehledaný nápěv slavíka, jenž v šumu jarní bouře zaniká. Jest proud to, jako bujná bystřice,

jež z jara z hory do údolí pádí a přes skalisek, prahů tisíce v šumu, jeku, neustále vadí, kdy vlnky ku vlnám se tísníce

co ohlas jarého nám pějí mládí: jen ku předu! jen v boj co proud ten ryzí! Vždyť život lidský přec tak rychle mizí! Má píseň prostáť, jako znění zvonů

z veského kostelíka pod večer, jež v plání hvězd na nebi milionů nás unáší do nadpozemských sfér. Ač v nelíčeném, upřímném zní tónu

a nepyšní se z pestrých cizích per: jest přece něco nadzemského v ní co v srdcích všech Vás echem pozazní. Toť ohlas mládí! Čarovné ty doby,

jež rychle mizí ve hrob nepaměti, jež vzpomínka si růžnou září zdobí – ty chci Vám v písni mojí vyprávěti: Jak mnohé zjevy pokrývají hroby,

jež v štěstí žily, když jsem počal pěti! Snad slza, kanoucí na vínek svadlý, posvětí ruce, jež jej na hrob kladly.